The huntress

22.

Probrala jsem se pár minut po sedmé hodině ranní. Ležela jsem v posteli s nebesy a hlava mi neuvěřitelně třeštila.

"Jste vzhůru?" podivil se nějaký kluk. Mohlo mu být kolem patnácti a vesele se na mě usmíval.

"Kdo jsi a kde jsou všichni ostatní?" zachraptěla jsem a hned se rozkašlala. Kluk mi podal sklenici s vodou a já se na něj vděčně usmála.

"Říkají mi Darbi," představil se. "Ostatní zřejmě ještě spí, nebo jsou v salonku a hrají karty."

"A proč tam nejsi i ty?" podle oblečení jsem ho automaticky zařadila k šlechtě.

"Myslí si, že jsem blázen a psychopat." řekl bez jediného náznaku smutku nebo rozhořčení. Trošku mě to vyděsilo. 

"A abyste byla připravená, o vás si to budou myslet taky," sedl si na okraj mojí postele a vytáhl nějaké kresby. Podal mi je a já si je vzala ruky, která se pořád ještě neovladatelně třásla.

Hned při rozkládání mě došlo, co to hoch namaloval. Stíny s maskami. Kdybych se tolik nebála, uznala bych, že to byla čistá práce, za kterou by se nemusel stydět žádný malíř. Ale já je místo toho odhodila na zem. 

Chlapcův úsměv se ještě rozšířil. Chvatně posbíral svá díla a zase si sedl ke mě. 

"Takže jste je viděla?" celý zářil. 

Chtěl mi začít něco vysvětlovat, ale já ho zarazila. "Je mi jedno co jsou zač, nechci s tím mít nic společného. Běž k někomu, kdo věří v přízraky."

Darbi přimhouřil oči a rozložil přede mě obrázky. Donutil mě ať se na ně podívám a ukázal na první z nich.

"To byla moje matka," přesunul svůj prst dál,
"Tohle můj bratr," pokračoval k poslední osobě,
"A otec. Máte dar je vidět."

Chtěla jsem hlavně klid, v žádné duchařské historky jsem nikdy nevěřila, ale když jsem viděla jak moc chlapce těší, že si má konečně s kým o přízracích povídat, nechala jsem ho, ať mi prozradí vše o čem věděl.

"Jsou to pouze duše. Zmatené, bezmocné, popletené,dezorientované a bezradné. Chtějí vědět jediné, kdo je zavraždil. Mají útržky informací a vzpomínky, které samy o sobě nedávají příliš velký smysl, ale když se je povede všechny poskládat k sobě vznikne celek! Žádají nás o pomoc a dávají nám nápovědy, podle kterých máme poznat vraha. Není to úžasné?" básnil a z pytlíčku vysypal různé kartičky. Rozložil je přede mnou jako prvně své obrázky. 

"Jsou v nich skryté nápovědy," vzal jednu a ukázal na koláček v jejím středu. "Je od mého bratra, chtěl naznačit, že neumřel na následky nachlazení," vzal další a chtěl mi říct, co značí ten, ale já jen zakroutila hlavou.

"To je sice všechno moc krásné, ale jak to, že já? Proč se neukazují ostatním, já o to nestojím!" vykřikla jsem a vstala z postele. 

Chlapec všechen svůj materiál schoval a vydal se za mnou. 

"No to právě chci zjistit!" volal a rozhazoval přitom rukama. 

Seběhla jsem schody a zamířila ven. Jediné, co mě teď vážně zajímalo, byl klid.

"Viděla jste otce. Něco vám chtěl říct, co to bylo?" dožadoval se odpovědi. Vzdychla jsem a když mě doběhl, tak jsem ukázala na rozbité hodiny nad schody. 

"Ukazoval na tohle, necháš mě teď na pokoji?" zavrčela jsem a Darbi přikývl. Vyběhl schodiště nahoru a já ho slyšela udiveně vykřiknout.