The huntress

19.

První co jsem zaznamenala, když jsem byla duchem znovu v kavárně, byl Jawad, který seděl vedle mě. Hlas se mu třásl, když promluvil.

"Jak je ti?" zeptal se a díval se přitom na mé popálené ruce.

Zkusila jsem ho odsunout stranou, ale moje zranění mi to nedovolila. 

"Pandareos se může každou chvíli probudit. Měl by ses vrátit na svoje místo," vyháněla jsem ho.

Jaw se koutkem oka podíval na démona. "Ten si tam ještě pěknou chvilku pobude," prohlásil.

Nadechovala jsem se abych mohla protestovat. Bráška mě zadržel zdvihnutým ukazováčkem. 

"Viděl jsem vás už takto podruhé a věř mi, že on si v té hře ještě zůstane. Jde vidět, když se probouzíte, přestanete tolik mluvit a vaše věty jsou smysluplné," poučoval mě.

 Vzal do rukou mou dlaň a opatrně ji otáčel z jedné strany na druhou. 

Z jeho zamračeného pohledu a mrmlání se dalo poznat, že jde o něco vážného. Já jsem se radši dívala na Pandareose. Bylo to zvláštní, oddělili nás od sebe a on hrál déle, něž já. Chtěla jsem vědět co se tam dělo. 

"Pomůžu mu!" rozhodla jsem se a vyrušila černovlasého kluka, který zkoumal má  zranění. Neopatrně se dotkl jedné z omrzlin a já zasyčela bolestí. 

"Vážně se myslíš, že tě tam pustím? Máš spáleniny a omrzliny po celém těle. Pokud se nemýlím, tak i podrážděné dýchací cesty." vyjmenovával všechna má zranění. Bylo sladké, když se o mě bál, ale už to trošku přeháněl. 

"Promiň bráško," zašeptala jsem a položila svoje ruce znovu na desku. 

Než se svět znovu vytratil, ucítila jsem jak se mě Jawad snažil strhnout zpátky. 

...

Zrovna jsem se stavěla na nohy, když jsem uslyšela cizí dech.  

"Pandareosi?" zavolala jsem. Ozvěna nechala můj hlas ať se rozléhá a pořád dokola opakuje: "Pandareosi...Pandareosi..." 

Zdálo se mi to strašidelné. Když konečně bylo ticho, promluvil na mě jiný hlas.

"Vítejte zpět. Nevím co máte v úmyslu dělat, ale dovoluji si vás upozornit, že vám svěřenou úlohu, jste již splnila a opakovat ji nelze. Jste zde zbytečná. A další věcí je, že brát si s sebou hosty, je proti pravidlům." 

Z jedné stěny vystoupila bělovlasá černoška a za ní se objevila něčí silueta. Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu. Nebrala jsem si s sebou žádné hosty.

"Jsem tu sama," protiřečila jsem jí.

Na to zviditelnila siluetu a já zalapala po dechu. 

Nechápavě jsem rozhodila ruce. "Ale, tohle... Jak?"

Žena se podívala ze mě na něho. "Takže zde jste spolu?" 

Musela jsem přikývnout. 

Černoška si mě i jeho měřila zkoumavým pohledem. Nakonec mého společníka pustila, praštila ho do zad a on doklopýtal ke mě.

"Pro tentokrát, protože jsi mě předtím překvapila." usmála se na mě a já měla znovu pocit, že její hlas je normální. 

Otočila se k odchodu a těsně před tím, než nám zmizela z očí tak na mě promluvila. "Hodně štěstí s démonem, nebudeš to mít lehké." 

Usmála jsem se do země, začínala mi být sympatická. "Budu ho potřebovat!" křikla jsem za ní, ale bůh ví jestli mě ještě zaslechla, protože najednou byla fuč.