The huntress

7.

Venku už byla tma. Pouliční lampy se rozzářily matným, nažloutlým světlem a větve stromů, jež rostly blízko nich, vrhaly strašidelné stíny.
Kdysi jsem si místo stínu představovala démony a sebe - Lovkyni, která zbavovala lidi těchto stvůr. Teď mi připomínaly jak beznadějný a ponurý je můj život. Luigi měl pravdu, mohla jsem změnit svět. Ale jen společně s ním.

Luigi.

Stačilo jen říct jeho jméno a mě zasáhla vlna emocí. Začala jsem znovu brečet i když jsem si slibovala, že už bulet nebudu. Jsou to tři dny co se už utápím v slzách a nepouštím k sobě nikoho. Tři dny.

Dnešek, včerejšek a předvčerejšek. Strávila jsem je o samotě. Nechtěla jsem nic slyšet. Všichni si mysleli, že se mě dotklo, jak na mě démoni zaútočili. Netušili, že to co mě zdeptalo, byla smrt Luigiho.

Bolelo to. Připadalo mi jako bych v žaludku měla masožravé červy, kteří mi prokousávají celé tělo skrz na skrz. Nic jsem nejedla ani jsem nedokázala klidně spát. V noci mě pronásledovaly noční můry o tom, jak jsem ho vraždila. Když jste se na mě podívali, už jste nemohli najít tu veselou, bláznivou, lehkomyslnou a všemi milovanou Lovkyni, na očích vám stála jen troska.

Kdybych se alespoň vykašlala na to vypadat silná před těmi jeho dvěma kamarády a pohladila ho, nebo minimálně uctila jeho památku. Já namyšlená nána jsem musela za každou cenu ochránit svou čest. Pocit bezmoci stále rostl a já se pomalu, ale jistě začala utápět v sebelítosti.

„Lovkyně otevři mi!" nesmlouvavý rozkaz přišel zpoza dveří. Griff se snažil dobýt dovnitř, ale já chtěla být sama.

„Jestli mě ihned nepustíš, tak ty zatracené dveře vyrazím!" hrozil.

Nebrala jsem ho vážně, což byla chyba, protože pár minut na to jsem slyšela pár tupých nárazů a následně se s velikým rachotem dostal dovnitř.

"Takhle to nejde dál!" založil ruce v bok. Podíval se na mě káravým pohledem. 

Když  mě uviděl sedět na zemi úplně zhroucenou, přehodnotil situaci a rozkazovací taktiku změnil na utěšovací.  Objal mě. "Bude dobře." chlácholil. "Jen mi řekni co tě trápí."

Chvíli jsem škytala a snažila se něco říct, což bylo v mém stavu dost nemožné. Vydala jsem pouze pár nesrozumitelných zaskučení, ale můj nevlastní brácha to se mnou nehodlal vzdát. Do ucha mi šeptal slova útěchy a pomáhalo to.

"On už není." zavzlykala jsem a znovu se oddala bezútěšnému pláči. Griff mě objal pevněji a kolíbal ze strany na stranu jako malé dítě. "Musela jsi ho mít hodně ráda." uznal.

Pokrčila jsem rameny.

Bráška se vyptával dál "Co se mu stalo?" jeho hlas zněl nejistě,možná se bál, že mi ublíží ještě víc.

"Nůž v srdci." zamumlala jsem.

"Kdy při lovu?"

Souhlasně jsem potřásla hlavou. Když jsem se mu svěřovala, bylo mi líp. Už jsem tohle břímě nenesla sama, dělila jsem se o něj.

"Byl to dobrý lovec?" zajímal se.

S odpovědí jsem zaváhala. Jak zarearguje, když mu řeknu pravdu. Pohoršeně jsem zabodla pohled do země. "Byl démon."

Po mém přiznání Griff ztuhl. Bylo ticho a já se ho bála porušit. Kluk vedle mě se několikrát zhluboka nadechl. Asi nějakou chvilku potrvá, něž se rozhodne jak naloží s touhle informací.

"Milovala jsi ho?" vypadlo z něj nakonec.

Polekaně jsem od něj odskočila a chtěla na něj křičet, jestli se náhodou nezbláznil, ale neudělala jsem to.

Odmítám si přiznat, veškeré city k Luigimu, ale jak to je? Griffova otázka, byla jedna z těch co jsem si měla položit už dávno. Milovala jsem ho?