The huntress

4.

„V populárním nočním klubu SFINGS se stala tragédie, při které zemřelo osm lidí a devadesát šest se jich pohřešuje." Hlásil nám muž v televizi. „Podle policie se zde podávaly halucinogeny, které byly zodpovědné za bláznivé chování civilistů, kteří tvrdí, že spatřili okřídlené muže a ženy."

Nasucho jsem polkla. Málem jsem se prozradila.

Máma chtěla telku vypnout, ale ten reportér ohlásil další zajímavou věc. „Máme očitého svědka, který nám popíše, co se minulé noci událo." Odložil mikrofón a předal slovo asi třicetiletému muži.

„Dnes bych chtěl světu oznámit věc, která se zdá neuvěřitelná." Začal mluvit a já doufala, že nepůjde o démony a on chce jen vysvětlit účinky těch halucinogenů, ale bohužel jsem se pletla.

„Policie před veřejností tají, že mezi oběti patří i jedna žena, která má špičaté zuby a veliká křídla." Na důkaz svých slov vytáhl svůj smartphone a ukázal celému světu fotografie démonů.

„A to není vše vážení, nacházela se zde i žena, která proti těmto stvůrám bojovala a snažila se nás civilisty ochránit."

V duchu jsem začala prosit, aby neměl i moje fotky. Jenže já a smůla jsme dost velké kamarádky a ona mě ani tentokrát nenechala ve štychu. Ten muž ukázal fotku na které jsem byla já.

„A sakra." Zaklela jsem a nejradši bych se propadla do pohovky.

Griff mě soucitně objal a do ucha mi pošeptal pár uklidňujících slov, pak šel uložit Lindu.

Zůstala jsem v místnosti sama s mámou, která během vysílání zpráv zbledla.

„Málem jsi nás prozradila!" křičela na mě.

Provinile jsem sklopila hlavu. Porušila jsem naše pravidla a věděla jsem co to znamená.

„Tak už mě uhoď." Vyzvala jsem ji. Nesnáším, když oddaluje tresty a promlouvá mi do duše, místo toho aby mě rovnou zbila.

„Omlouvám se holčičko." zašeptala a vlepila mi pořádný pohlavek.

Usmála jsem se na ni. Nemusí se mi omlouvat, já znám pravidla a moc dobře si uvjědomuju, že ona je nezmění a musí mi ublížit i kdyby nechtěla. A taky že nechtěla.

Trest, který jsem dostala, byl dost mírný, máma mě šetřila.

Já vyvázla s rozraženým rtem a pár modřinami na rukou, sem tam se našla i malá tržná ranka, ale nechtějte vědět, co by čekalo kohokoli jiného, kdo by se ocitl na mém místě. Nepříjemné zlomeniny a obraženiny, možná i vnitřní krvácení.... fuj ani na to nechci myslet.

Došourala jsem se do svého pokoje a tam jsem sebou plácla na postel.

Co mám dělat? Můj obličej teď znala celá Paříž (jo jen tak pro info. bydlím v Paříži) a možná nejen to.

Měla bych si měla nechat ostříhat vlasy a obarvit si je. uvažovala jsem v duchu. Jaká barva by se ke mně asi nejvíc hodila? Černá? Modrá?

„Červená. Slušelo by ti být zrzka Lovkyně." Zodpověděla moji nevyřečenou otázku osoba, kterou jsem tady čekala ze všeho nejmíň.

„Vypadni démone! Tohle je můj pokoj." zavrčela jsem. Zvláštní, že jsem se na něj nevrhla a nechtěla mu vyříznout srdce z hrudi.

Naklonil hlavu na stranu. „Ale já nejsem v tvém pokoji." zaculil se.

Podívala jsem se na něj a pravda, on si hověl na parapetě za pootevřeným oknem a tím pádem     
 nebyl v mém pokoji.

Protočila jsem panenky. „Ale dotýkáš se mého parapetu!" prohlásila jsem jistě.

Nečekala jsem, že by tohle nějak vyřešil. On máchnul křídly a vznesl se pár o centimetrů. „Spokojená?"

Přimhouřila jsem oči. „Díváš se na mě." vymýšlela jsem si.

Viděla jsem, že by rád něco namítl, ale jenom poslušně zavřel oči. „Už si můžeme promluvit jako dvě normální a inteligentní bytosti?" zeptal se.

„Ne" odsekla jsem umanutě.

„Ty..." nemohla jsem na nic přijít.

Znuděně zaklonil hlavu „Nechceš téhle dětinské hry nechat?"

Rozhodně jsem potřásla hlavou a pak mě to napadlo „Jsi v mojí přítomnosti." vyloženě jsem se nadmula pýchou, jediné co mohl udělat teď, bylo odletět.

„Už jsem ti řekl, že jsi zvláštní?" zajímalo ho a přitom se zasmál.

Založila jsem ruce v bok. „Musíš si pořídit naslouchátko a slovník, protože buď jsi mi nerozuměl, nebo máš malou slovní zásobu a nevíš, co to znamená vypadni." Nemohla jsem si pomoct, prostě mě bavilo ho urážet.

„Ty se mě nebojíš." nakousl úplně jiné téma.

„Vypadni." zopakovala jsem a chystala jsem se hádat.

„Proč se mě nebojíš?" divil se a vůbec nevnímal moje slova.

Zrudla jsem vzteky. „Ty jedena hnusná a otravná, arogantní, namyšlená, paličatá stvůru. Máš odejít!!!" dupla jsem nohou jako pětileté dítě. S Luigim to nehnulo.

„Ne vážně, proč se mě nebojíš?" tohle ho zajímalo.

Odpovím mu, když vyhoví mojí podmínce. „Vypadneš a já ti to řeknu."

„Jo, ale v opačném pořadí. Prvně mi to prozradíš a následně odletím." Zamumlal.

Dlouho jsem se nerozmýšlela. „Protože se není čeho, nebo koho bát. To ty by ses měl klepat v mojí přítomnosti a uctívat mě za to, že jsem tě ještě nezabila."

Démon se znovu zašklebil. „A tobě není divné, že jsem sem jen tak přiletěl si s tebou popovídat? Měla by ses bát, protože já nejsem jako ostatní. Mám dar, který většině z nás chybí."

To bylo vše, co mi řekl, protože náš rozhovor ukončily matčiny kroky, které dupaly směrem k mému pokoji, a on spěšně odletěl.

S zajásáním jsem zavřela okno. Když jsem šla zpátky ke své posteli, všimla jsem si, že pro mě zanechal vzkaz na malém zažloutlém papírku. Jediné co na něm stálo bylo

Zítra ve škole.

Buď jsem strašně nechápavý člověk, nebo to co napsal, nedávalo žádný smysl.

Lehla jsem si na postel a zadívala jsem se do stropu.

Čím víc se snažím o tom Luigim zjistit, tím záhadnější se stává. Přemýšlela jsem o něm dlouho a snažila si nějak vyložit jeho prapodivné chování, ale nakonec mě přemohl spánek a já usla tak tvrdě, že jsem neslyšela šum křídel ani menší náraz na sklo, když se démon vrátil.