The huntress

13.

Strach, vzpomínky a bolest doprovázely mé sny, tak dlouho, dokud jsem se neprobudila. Z čela mi stékaly potůčky potu a já si je s povzdechem utřela rukávem trička. Hodiny ukazovaly něco po druhé ranní. Všichni budou spát, ale já i přes to, cítila nutnost vyhledat Jawa a svěřit se mu s mým trápením.

Bosýma nohama jsem pomalu scházela schody. Rukama jsem se pevně držela zábradlí, protože jsem neměla odvahu rozsvítit. Co kdybych probudila Jawovu mámu? Radši jsem šla po tmě a riskovala, že se spadu ze schodů a zlomím si vaz. Nic takového se naštěstí nestalo.

Stačilo zatočit doleva a otveřít dveře abych se dostala do obýváku. Jenže když je tma, tak se stává, že hmátnete po špatné klice. Přesně to byl můj případ. Místo v místnosti, kam jsem měla původně namířeno, jsem se ocitla v zvláštním pokoji.

Byl úzký a dlouhý, jako nějaká chodba. Po stěnách visely zbraně a ze země vyrůstaly stojany na které někdo položil trofeje a ocení.

"Za statečnost, pro Jawada Aigle." přečetla jsem nahlas. Takových diplomů se tady našlo stovky. Doma jsem měla podobné, ale nikdy jsem necítila nutnost si je vystavovat.

Šla jsem dál a dál, tolik ocenění a blyštivých pohárů jsem za celý svůj život neviděla.

Pak jsem se ocitla před černým závěsem. Někdo, asi Jaw, chtěl oddělit tuhle část.

Co znamenají těžké závěsy? Teoreticky to stejné jako zákaz vstupu. A co dělám já? Porušuji zákazy!

Odhrnula jsem těžký kus látky. Netuším co jsem čekala, ale všechno jen ne tohle.

Byla tam zeď polepená fotkami a  obrázky.

"Wow." vydechla jsem užasle. Jaw někomu udělal svatyni.

Na obrázcích byl malý kluk a démonka. I když jsem tu tvář viděla jen jedinkrát v životě věděla jsem okamžitě o koho se jedná.

"Lovkyně co tady děláš?" zabručel ještě polorozespaně Jawad. Leknutím jsem nadskočila, překvapil mě, asi slyšel jak jsem scházela schody a rozhodl se, že půjde za mnou.

"Odkud ho znáš?" ukázala jsem na kluka.

Byl rázem vzhůru. Popadl mě za ruku a táhl mě pryč. "Na tom nesejde." prohlásil.

Pro mě to bylo hodně důležité "Odkud znáš Pierra?" zvýšila jsem hlas. "Jak se má? Je v pořádku? Víš kde bych ho mohla najít?" chrlila jsem otázky.

"To není důležité." odvětil pádně.

Nehodlala jsem se s takovou odpovědí smířit. "Chci vědět, kde ho můžu najít!"

Jaw mě pustil a podíval se mi do očí. Vřel v něm vztek nebo něco podobného. "Říkám ti, že je to jedno." působil teď větší než kdy jindy a šel z něj strach.

"Kde je, vím, že to víš!" prohlásila jsem klidně.

"Pierre už neexistuje, smiř se s tím!" zařval Jaw a mě začaly slzet oči.

"Lžeš!" křičela jsem taky. 

Jaw se chytil za hlavu "Lovkyně, nechci se hádat."

Měl smůlu, já se budu ptát tak dlouho dokud neřekne pravdu. "Kde je?" naléhal jsem.

"Není." odpověděl znovu. Smažil se mě pohladit, ale já se mu vysmýkla. Rozběhla jsem se od něj pryč, směrem k obrázkům. Možná, že mi ony poskytnou nějakou nápovědu. 

"Lovkyně stůj!" volal za mnou. Neposlechla jsem ho.

Zastavila jsem až před fotografiemi a hledala nějakou souvislost. Dohnal mě a snažil se mě znovu odtáhnout.

"Nech mě, já ho musím najít." Vzpouzela jsem se.

"Proč?" kroutil hlavou "Co ti na něm tolik zaléží. Odkud ho vůbec znáš?"

"Ty bys nebyl zvědavý kde je tvůj bratr, kdyby ses o něm po dvanácti letech něco dozvěděl?"

Jaw zareagoval podivně. Pustil mě a o pár kroků poodstoupil. Díval se na mě, jako bych byla zjevení.

"Pierre je tvůj bratr?" zeptal se třesoucím se hlasem.

Přimhouřila jsem oči. "Jo je." 

 Otočil se ke mě zády "Ne. To snad není pravda." mumlal si pro sebe, přičemž chodil sem tam jako lev v kleci. Když se zastavil znovu se na mě díval tím nevěřícným pohledem. "Franceska Miracle Battaile, tak se jmenuješ že?" zeptal se najednou.

To mě zaskočilo, měla jsem za to, že moje jméno zná jen Griffova a Lindina mamka a já. "Odkud to víš?" odpovídala jsem otázkou. Pak jsem si to uvědomila.

"Ne. To není pravda." zopakovala jsem to co řekl on před chvílí.

"Je." potvrdil mi.

"Ty jsi Pierre Joy Battaile?" chtěla jsem se ujistit.

Souhlasně potřásl hlavou. Stáli jsem proti sobě jako dvě kamenné sochy a snažili se pochopit co st to právě stalo.

Dveře místnost se za tuhle noc otevřeli již potřetí a vešla Jawova máma. Vzbudila ji naše menší hádka. Ihned si všimla podivné i když šťastné atmosféry, která mezi námi panovala.

"Je vše v pořádku děti?" strachovala se.

Neodpověděli jsme okamžitě. První se vzpamatoval Jaw. "Jsme sourozenci." zamumlal a jeho rty se roztáhly do širokého, nenuceného úsměvu.

Stará dáma přitakala jakoby to nebylo žádné překvapení. "Přijďte do kuchyně udělám vám kávu a můžete si promluvit." a odcupitala.

Povytáhla jsem obočí. "Tak co půjdeme bráško?"

Uculil se "No to si piš sestřičko."

Rozzářeně jsem se rozběhla. Sestřičko, na to si budu muset ještě zvyknout.

"Čekej Francesko!" rozběhl se taky a brzo mě předehnal.

Seděl už na židli a popíjel kafe když jsem konečně našla správné dveře. Jawův dům je vážně bludiště. O něčem se svojí pěstounskou mámou diskutoval a když mě zpozorovali tak ztichli.

Jaw poklepal na židli vedle sebe "Pojď sedni si." vybídl mě.

Poslechla jsem.

Jaw se zhluboka nadechl. "Je mi strašně trpně, moc se omlouvám."

Nechápavě  jsem svraštila obočí. Co tím myslel? Podívala jsem se na paní Erlandovou a ona ve vzduchu namalovala srdíčko.
"Jo tohle, na to už jsem dávno zapomněla." byla to pravda, jakmile jsem se dozvěděla, že jsme sourozenci, tohle s láskou jsem vymazala z paměti.

"Uff." oddychl si. "Tak co kdybys mi o sobě něco řekla?" navrhl.

"Jen když se o tobě taky něco dozvím." namítla jsem. Souhlasil a tak jsem jim začala vyprávět.

Ahojky!

Tak tady je další díl. Zase se omlouvám, že mi trvalo tak strašlivě dlouho ho vydat, ale prostě nemám čas na psaní.

Mimochodem už jste určitě slyšeli o vánoční soutěži na wattpadu. Můžete tam nominovat a hlasovat pro nejlepší knížky (moc by mě potěšilo, kdybyste nominovali nebo hlasovali pro tu moji, ale samozřejmě nemusíte) Do komentů vám hodím odkaz.

Vaše Avesa