The huntress

8.

Nikdo by nevěřil jak můžou být tři měsíce dlouhá doba a kolik se za ten čas může změnit.
Ani já to netušila. Dnes je čtvrtek 24. 8. a přesně před třemi měsíci jsem si myslela, že se můj život hroutí, ale teď je všechno tak jak má být.

Myslím, že by stálo za to, se v rychlosti zmínit co se stalo, protože se událo pár převratných událostí.

Nebudu tady déle zdržovat a přenesu vás do dne, který jsem nazvala ponurý pátek:

Jak už vypovídá název ten pátek byl zašedlý a pochmurný.

Seděla jsem celý den na židličce u stolu a dívala se někam neurčitě do zdi. Bylo mi líp než předchozí dny, hlavně proto, že tu se mnou trávila čas Linda, které všechno vyslepičil Griff.

"Lovkyně jsem ráda, že už nebrečíš a nemáš noční můry, ale nastal čas se začít bavit s ostatními lidmi." řekla mi.

Líně jsem k ní obrátila hlavu. "Začnu se s nimi bavit a pak budu muset znovu na lov." namítla jsem. Děsila mě jen představa, znovu zabíjet. Slíbila jsem si, že uctím Luigiho památku. Jak? Už je nebudu vraždit.

Linda svraštila obočí. Ten pohled jsem znala dobře, teď se jí nedalo odmlouvat. "Zítra jdeme na lov a ty jdeš s námi!" rozkázala mi.

A tak jsem další den vyrazila s nimi. Vzala jsem si svůj luk a nůž, ale jen tak pro jistotu.

"Jak je ti." obrátil se na mě Griff, zatímco jsme schovaní za skálou, čekali, až ostatní lovci stínů vylákají démony z jejich doupat.

"Líp." odpověděla jsem pravdivě.

Cítila jsem adrenalin ve svých žilách a dokonce se mi to líbilo. Něco v mém podvědomí se těšilo, až se na démony vrhnu, ale mě se naštěstí dařilo to něco držet na uzdě.

Griff vyhlédl zpoza skály. Zaslechli jsme bojovný pokřik. "Je čas." poznamenal.

Pak mě starostivě pohladil po vlasech "Jsi si jitá, že to zvládneš? Jsou to nakonec už dva tejdny co..."

"Zvládnu to." přerušila jsem ho.

Pak jsem vyrazila. Svůj talent ve vraždách jsem za ty dva týdny neztratila. Můj nůž prosvištěl nespočtem démoních krků. Všechny své šípy jsem vypotřebovala a každý z nich trefil svůj cíl. Na tom, že jsem se dnes chystal držet zpátky už nezáleželo, ovládl mě jeden ze základních pudů lovců stínů. Touha po černé krvi.

V ten moment jsem se cítila šťastná a volná, bohužel mě ten pocit opustil, hned co jsem si stihla uvědomit co jsem udělala. A bylo to tady znovu, zase jsem se zhroutila. Nechtěla jsem být ten zabiják, který jsem. Znovu jsem probrečela celou noc.

Mí nevlastní sourozenci se mnou zůstali. Díky bohu, bez nich kdo ví co bych provedla za nerozvážnost.

...

Pak přišel den plný štěstí. Ok je to nevýstižný název. Měla jsem ho nazvat spíš den ve kterém jsem se seznámila s klukem co mi pomohl postavit se na nohy. Každopádně to bylo nějak takhle:

Po sice úspěšném lovu, ale mém opětovaném zkolabování se Linda s Griffem rozhodli přitvrdit. Tahali mě do kdejaké společnosti, na oslavy a zkrátka na jakoukoli akci co se konala někde v mém okolí.

Netvrdím, že by to nepomáhalo, ale žal v mém srdci to uhasit nemohlo. Chyběl mi. Hodně mi chyběl.

Mluvila jsem s ním jen třikrát a ne moc přátelsky, ale on si za tu krátkou dobu dokázal získat moje srdce. Ani se nemusel snažit. Luigi byl taková ta láska na první pohled, jak se o ní píše v pohádkách.