The huntress

26.

Ztrácela jsem pojem o čase. Mohlo uběhnout pár hodin, nebo i den.

Nikdo nepřišel a mě už pořádně kručelo v břiše. Jestli si mě chtěl ten stařec vážně vzít, tak by od něj bylo milé, kdyby mě nenechal zemřít hlady.

„Lovkyně?" otevřel někdo a já ten hlas okamžitě rozeznala. Byl to ten roztřesený blonďáček. Se vším klidem vstoupil a těžké panty se za ním zavřely.

„Jestli jsi mi nedonesl jídlo, tak můžeš jít pryč!"

Sundal si tašku z ramene a hodil ji směrem ke mně. Opatrně jsem se k ní přiblížila a otevřela ji. Vykutálela se z ní dvě červená jablka a bageta.

„Děkuju," projevila jsem svůj vděk a hned se zakousla do bagety. Nechutnala nějak překvapivě a jindy bych ji asi vyhodila s tím, že nevyhovuje standartu, který většinou vyžaduji, ale teď jsem byla schopná sníst cokoli.

„Potřebuješ ještě něco?" divila jsem se, když neopouštěl mé vězení.

Erryn se opřel o zažloutlou zeď a pozoroval jak do sebe házím jídlo. „Nikdo ti tvůj oběd neukradne, neboj," smál se a i mě se koutky jemně zvedly.

„Něco ti chci dát," sehnul se ke mně a položil na podlahu můj nožík.

Hned jak se znovu trošku vzdálil, popadla jsem ho. Ve světle zazářilo ostří. Jak se k němu dostal? Naposled jsem ho měla, když mě sem Pandareos nesl a pak se tomu zákeřnému zloději povedlo mi ji ukrást.

„Proč mi pomáháš?" nestčila jsem se divit.

„Nepomáhám tobě. Pomáhám Pandareosovi," odvětil. Předem věděl, že se budu vyptávat dál, tak rovnou pokračoval. „Neřeknu ti proč. Moje činy jsou moje záležitost, takže se nesnaž do toho strkat nos," zarazil moje vyptávání.

Ukousla jsem si další kus bagety a s plnou pusou zahuhlala: „Proč by mi chtěl on pomáhat?"

„Měla bys mu věřit, právě teď někde lítá s lektvarem, který jsem připravil a snaží se zařídit aby ses dostala z vyhnanství."

Povytáhla jsem obočí. Jestli si ze mě nedělal dobrý den, tak by to znamenalo, že to mezi mnou a démonem bylo skutečné.

„Dej mu šanci!"

Mlčela jsem. Zasloužil si Pandareos zase další možnost?

„Nejsem jako nějaká počítačová hra, kterou když prohraješ, tak stačí stisknout tlačítko restart a můžeš začít od nuly. Dala jsem mu tolik šancí a všechny je promarnil," promluvila jsem nakonec.

Erryn pokrčil rameny. „Zkus to s ním," domlouval mi.

Proč to Erryn dělal? Tato otázka mi vrtala hlavou už delší dobu, ale odpověď na ni mi nebylo souzeno se dozvědět.

„Vrátím se zítra," slíbil mi blonďáček a já znovu osaměla.

Pandareos

V lahvičce, co mi dal Erryn, zbývalo ještě trošku tekutiny a já už přitom donutil všechny zapomenout. Lovkynino vyhnanství končilo dnešním dnem. Ani její matka si nepamatovala, že jsme je kdy prozradili. Dalo to sice trošku práce a na tváři jsem měl krvavý šrám, ale stálo to za to!

Podíval jsem se na lahvičku a zaháněl chuť lektvar vypít. Bylo mi jasné, že by bylo pro všechny o mnoho lehčí kdybych zapomněl. Hlavně pro mě by to bylo to nejlehčí řešení. Ale kvůli ní jsem nechtěl své vzpomínky zahodit.