The huntress

16.

Lovkyně

"Přiložte ruce na hrací desku." předčítal nahlas Pandareos. Sám poslechl instrukce uvedené na návodu a položil ruce dlaněmi dolů na průhlednou skleněnou plochu. Pak se podíval na mě.

Zamračila jsem se na něj, ale udělala to samé.

Ruka se mi zachvěla. Cítila jsem se, jako bych sáhla do ohně a nestihla dlaň včas vytáhnout.

"Co je to?!" zoufale jsem se snažila ruku odtrhnout ale nešlo to. "Pandareosi tohle není vtipný!" křičela jsem na něho.

"Máš pravdu to vážně není." zalomcoval se stolem, ale ani jemu se nepovedlo pohnout se.

Podíval se do papíru s instrukcemi. Oči mu kmitaly z řádku na řádek strašně rychle. Z čela mu stékaly kapičky potu a když se na mě podíval tak jsem věděla, že nenašel řešení.

"Co se stalo?" chtěla jsem vědět.

"Buď v klidu!" poručil mi. Díval se na sklo a očekával, že se něco v nejbližší době stane.

Měl pravdu. Sklo se z průhledné změnilo na černé. jakmile se to stalo Pandareos znovu věnoval svoji pozornost papíru. "Černá, černá... Co znamená černá?" mumlal si pro sebe a hledal odpověď na svou otázku.

Já to věděla, ale dřív než jsem stihla něco říct tak se mi zatmělo před očima.

...

Probudil mě studený vánek. Otevřela jsem oči a zjistila, že ležím na palubě nějaké lodi. Cítila jsem jak mě slaný mořský vzduch šimrá na obličeji. Slyšela jsem vlny, které narážely na těžké tělo lodi. Byla to krása. Odjakživa miluji moře.

"Jste v pořádku slečno?" nabízel mi ruku a pomáhal mi vstát mladý pán.

Mile jsem se usmála a rozhlížela se zvědavě kolem. "Mohl byste mi prosím říct na jaké plavě se to nacházím." otázala jsem se onoho milého muže.

Ten gentleman se na mě podíval jako na blázna. "Uhodila jste se do hlavy slečno?" strachoval se. Asi jsem byla na nějaké známé lodi. Bylo lepší hrát zmatenou po nějakém pádu.

"Ano obávám se, že ano. Jsem poněkud dezorientovaná, mohl byste mi laskavě sdělit jméno téhle ohromné lodi?"

Tentokrát mě ten pán starostlivě nabídl rámě. "Jsme na TItanicu. Buďte klidná nic se vám už nemůže stát slečno."

To mi vzalo dech. Když jsem se vzpamatovala tak první co mě zajímalo byl Pandareos. Byl tady taky? Byla jsem si téměř jistá, že nás ta jeho hra zabije.

"Prosím řekněte mi, že není 14. dubna 1912." klidně bych i žebrala aby byl jiný den než tento.

Zmátla jsem ho, už zase, ale přesto odpověděl. "Ano je. Slečno jste otřesená. Řekněte mi vaše jméno a já vás dovedu na váš pokoj."

"Kiera Flonerer." dostala jsem ze sebe. Už zase krycí jména, měla bych s tím přestat, jinak se každému představím jako osm různých osob.

"Tak tedy Kiero, dovolíte mě vás doprovodit?" zase se usmíval. Byl tak klidný, kdyby věděl, že se dnes asi utopí, choval by se zcela jinak.

Nemohla jsem jinak než souhlasit. Koneckonců jsem se tady nevyznala a potřebovala jsem najít Pandareose.

"Promiňte mohl byste mi prozradit..." začala jsem a on mě nenechal domluvit. Rovnou napřáhl ruku. "Zajisté mé jméno je Harry Olabode."

Zasmála jsem se. "Vlastně jsem chtěla pouze znát čas."

Harry se začervenal "Ou." zamumlal. Podíval se na hodinky. "Přesně hodina před půlnocí." odvětil rychle. Asi mu byla situace trapná. Kéž bych tak měla jeho starosti. Za čtyřicet minut se Titanic střetně s ledovcem a začne se potápět.