The huntress

12.

Jawadův pohled

Ruce se mi třásly, když jsem se jí díval na záda. Prsty jsem přejížděl po její páteři a snažil se domyslet jak krásně by vypadala bez jizev. Ale nešlo to. Ty šrámy do kterých někdo musel vetřít uhlí nebo černé barvivo, tam prostě byly.

"To ti udělal tvůj otec?" zeptal jsem se.

Hrdě přitakala. Jakoby to byla okrasa, ale abych byl upřímný vypadalo to strašně, nebo spíš odporně.

"Byl to trest. Pokaždé když jsem udělala něco co si nepřál, tak přibyl další znak." vzdychla. "Fotr tvrdil, že budu silná, když se naučím snášet bolest."

Povzudivě jsem se usmál, což ona samozřejmě nemohla vidět.

Donutilo mě to připomenout si minulost od které jsem se chtěl odtrhnout. Dobu kde jsem pro všechny byl ještě Pierre.

flashback

Seděl jsem v mámině obětí a ona mě zakrývala jedním ze svých křídel. Obdivoval jsem je, vždycky jsem chtěl být démonem jako ona.

"Táta dneska nepříjde?" odbila pátá hodina a on ještě nikde. Strašně jsem doufal, že se neobjeví, vzal mi sestru a k mámě se choval hrubě.

"Nevím zlatíčko." podle hlasu doufala v to samé jako já. Ale pak se dveře otevřely a on vtrhl dovnitř, bez zaklepání, jakoby mu tady patřilo.

"Carian." vydechl když uviděl mou matku. Ohromeně ne ni zíral, jakoby za ty dva týdny co jsme se neviděli zapomněl, jaká je krásná.

"Půjdeš se mnou!" rozkázal jí.

Přitiskl jsem se k mámě blíž, předpokládal jsem, že by mi něco udělal, kdybych se ukázal. Cítil jsem se v otcově přítomnosti bezmocný. Měl mě za slabocha a já vlastně slabochem byl. Nedokázal jsem zabíjet démony, když jsem to dělal cítil jsem se jako krvezrádce.

"Zapomínáš, že už nejsme spolu." sykla Carian podrážděně.
Ušklíbl se "Máš na výběr, buď já, nebo ostatní lovci ,co jen čekají na to až ti budou moct srazit hlavu."

Strachy jsem zbledl, ale odvážil jsem se vystoupit ze svého úkrytu. Říká se, že rodiče na své děti dají, tak jsem to zkusil "Nech mámu!" křikl jsem.

Sehnul se ke mě s pobavením v očích. "Pierre chce ochránit svoji mamču jak ušlechtilé." vysmíval se mi. Šílenství z něj bylo cítit zřetelně. Hodně ho vzalo, když se rozváděl se svou manželkou a ještě se nestihl vzpamatovat

"Mám ji vyřídit?" zeptala se malá holčička, které jsem si předtím nevšiml. Byla o dost mladší než já a přesto sem přišla. Kolik jí mohlo být osm, devět?

Stála vedle otce a pozorovala každý mámin pohyb. Přišlo mi, že je stroj a ne živá bytost.

Mámě se zalili oči slzami "Řekni, že to není F..."

Táta ji stihl umlčet. Zakryl jí pusu dlaní a do ucha jí zašeptal: "Neřekl jsem jí to, bude tě chtít zabít a já jí dám povel jestli nebudeš mlčet. Nedovolím abys ji zkazila jako Pierra." mluvil potichu takže jsem slyšel jen malou část, ale to mi stačilo abych si domyslel, kdo ta dívenka je.

Moje ztracená sestra Franceska Miracle Battaile.

"Franci?" vydechl jsem.

Holčička se na mě nedůvěřivě podívala a snažila se zjistit odkud ji znám.