The huntress

29.

„Už čekáme skoro týden," řekla jsem nahlas, to, co mě trápilo ze všeho nejvíc. Chytila jsem démonovu ruku. Nic se nezměnilo. Pořád byl bledý a studený. Už jsem pomalu nevěřila, že se kdy probere. Kolikrát jsem už ho viděla umírat? Třikrát? Čtyřikrát? Ať už to bylo jakkoli, už jsem tohle nechtěla absolvovat.

„Proč mě takto ubližuješ?" zeptala jsem se démona. Tolik jsem si přála slyšet jeho hlas, který mi něco jízlivého odpovídá.

„Proč mi dáváš naději, bolí to mnohem víc, než jakákoli řezná rána. Hlavně, když není skoro žádná pravděpodobnost, že se vrátíš zpět," už jsem si přišla jako blázen, který mluvil sám ze sebou.

Pomalu jsem vstala a při odchodu můj pohled zavadil o mikinu pověšenou na opěradle židle. Věděla jsem, že tady byla celou dobu jeho pobytu, ale až teď mě napadlo, že bych si ji mohla vzít jako upomínku na něj, kdyby zemřel.

Opatrně, jako by byla největší poklad světa, jsem si ji oblékla. Když jsem zapnula zip, zdálo se mi, že je se mnou, že mě objímá. Rychle jsem zavrtěla hlavou. Tyto představy jen všechno zhoršovaly.

Jen co jsem vyšla ven, nachytala jsem se, jak se snažím nasát Pandareosovu vůni a držím ten kus látky jako klíště. Zaskučela jsem a rychle ze sebe mikinu sundala – nesměla ze mě dělat sentimentálního slabocha. Odhodila jsem ji od sebe pryč, ale netrvalo dlouho a já se k ní zase skláněla a zvedala ji ze země.

Rychlým pohybem jsem látku vyzdvihla do vzduchu a natáhla ruku co nejdál od sebe, jako bych nedržela oblečení démona, ale nějaké sto let nemyté, smradlavé ponožky.

Ano já vím, jsem divná.

Než jsem stihla pořádně uvažovat nad mým dětinským chováním, odlákal mou pozornost malý, lesklý, skleněný předmět. Vykutálel se z Pandareosovi kapsy. Sehnula jsem se k zemi s úmyslem zvednout věc. Byla to malá lahvička. Sevřela ji a prohlížela si její obsah.

Co to mohlo být? Nějaká čirá tekutina. Že by voda nebo alkohol?

Trhnutím jsem vyndala korek, který lahvičku uzavíral a stačila chvilka, abych si uvědomila, že tekutina v lahvičce není nic jiného než lektvar zapomnění.

Opojná vůně zaútočila na mé čichové buňky. Snažila se mě ukolébat do spánku. Z mé paměti se začaly vytrácet jednotlivé informace. Zapomínala jsem lidské tváře. Věděla jsem, že je nějaký Jawad, jakým má hlas a jakou roli v mém životě hraje, ale pokud byste se zeptali, jaké má oči, já bych neodpověděla.

„Franci?" oslovil mě bráška a vytrhl mě z zapomínání. Zavřela jsem lahvičku a schovala ji v dlani. Měla jsem štěstí, dala dobře schovat v zaťaté dlani.

„Ano?" Usmála jsem se a otočila se na něj. Lektvar zapomnění jsem držela za zády.

Moje tajnůstkářství zmerčil okamžitě. „Co přede mnou schováváš?" zamračil se.

Znovu jsem se usmála a nenápadně se snažila měřit jeho tvář. Jak jsem jenom nemohla vědět jaké má oči? Proč jsem tak lehce zapomněla na tu oceánovou modř?

„Nic bratříčku," snažila jsem se znít přesvědčivě a rychle jsem se zvedla. Vykročila jsem pryč. Když jsem se nacházela krok za Jawem, v duchu jsem si oddechla a s domněnkou, že se nebude zajímat o mé tajemství jsem se chystala sejít dolů.

Pletla jsem se. Jeho ruce mě strhly zpět. Přimáčkl mě ke stěně.

Obrátila jsem oči v sloup. „Bráško? Co potřebuješ?" bylo mi jasné, že si řekne o Pandareosovu lahvičku.