The huntress

11.

Slyšela jsem sama sebe těžce dýchat. Můj šok z toho že mě vyhnaly stále neustal.

"Rue de Nice." mumlala jsem si pro sebe název ulice ve které měl dům Jawad - moje jediná naděje.

Bydlel pro mě poněkud nevýhodně, asi patnáct kilometrů od policejního ředitelství a já je šlapala pěšky.
Dostala jsem strach si i zavolat taxi. Co kdyby mě řidič udal? Cokoli kromě jít po svých, bylo příliš nebezpečné. Už teď se mi zdálo, že se na mě lidé nedůvěřivě dívají a zvažují jestli někomu zavolat, nebo mě nechat jen tak volně se potulovat. Většině z nich se mě snažila zavraždit pohledy, díky bohu, že to nešlo, jinak bych byla dobrých dvaapadesát krát mrtvá. Jo možná jsem divná, že to počítám, ale co? V situaci v jaké jsem já není nad opatrnost.

Toulala jsem se zachmuřenými uličkami a schovávala se do každého stínu, co jsem našla.

A pak jsem dorazila na Rue de Nice. Ulici co se v překladu jmenuje výklenek.

Hledala jsem dům s číslem 10 a byla jsem hodně překvapená, když jsem ho našla. Čekala jsem, že Jaw si dopřeje větší luxus než obyčejný zašedlý, čtyřpatrový, bytový dům. Ale nemohla jsem tvrdit, že by to tady nebylo útulné. Taková domácká ulička se staršími ornamentálními domy.

Na zvonku, ale nebylo jeho jméno. Našla jsem nějakou rodinu de Forrure, pana Pasca a dalčích šest obyvatelů, ale příjmení Aigle nikde.

Skousla jsem svůj ret. Že by celá má cesta byla zbytečná? Opřela jsem se o dveře a zhluboka se nadechla. Klid holka, ty ho najdeš. Uklidňovala jsem se. S odhodláním jsem znovu zamířila k zvonkům a stiskla první z nich.

"Kdo je?" promluvil technikou zkreslený hlas starší dámy. Nezněla příliš přátelsky.

"Dobrý den tady Amy Cottonová, chtěla jsem se vás zeptat jestli zde nebydlí jistý Jawad Aigle."
když bylo chvíli ticho, myslela jsem, že se na mě vykašlala a zavěsila, ale pak jsem ji uslyšela znovu. Šeptala si s někým "Pane je tady nějaká Amy a ptá se po vás." tlumeným hlasem vyřizovala někomu dalšímu. Jak jsem předpokládala byl to Jaw.

"Děkuji paní Erlandová." když to řekl, věděla jsem, že je to on na sto procent. Přebral sluchátko a pozdravil mě.

"Dobrý den, paní Cottonová. Rád bych se vás zeptal, jaké bylo nejoblíbenější zvíře dívky zvané Lovkyně."

Áha, kontrolní otázka. "Nikdy jsem se nedokázala rozhodnout." odpověděla jsem popravdě.

"Tak vítej u mě." zasmál se do telefonu tmavovlasý kluk. Rozezněl se bzučák a já vstoupila.

Prošla jsem vstupní halou a pak dorazila k jediným dveřím. Nejistě jsem zaklepala a ony se otevřeli.

"Pojďte dál slečno, pán vás očekává." starší dáma mi otevřela a začala se klanět.
Něco takového jsem vůbec nečekala. Lekavě jsem se usmála a následovala ji.

Dovedla mě do obýváku kde se na gauči rozvaloval Jaw.

"Ahoj!" pozdravila jsem ho.

Vzhlédl a zářivě se usmál "Ahoj Lovkyně." Mávnutím ruky si k sobě přivolal tu paní a objednal si neperlivou vodu. "Lovkyně chceš taky něco k pití?" obrátil se na mě. Zaraženě jsem zakroutila hlavou.

"Jsme určitě v dvacátém prvním století?" zeptala jsem se, když žena odešla.

Jaw se zasmál a zvedl se pohovky "Jen jsem trošku machroval. Měla jsi vidět ten svůj výraz, když jsem si řekl o vodu." smál se mi. "Paní Erlandová je moje pěstounská matka." vysvětlil mi, protože jsem stále pochybovala jestli si náhodou nenajímá sluhy.

"Aha, fajn, proč ne, že." rozhlížela jsem se po místnosti a musela jsem uznat, že její výbava musela stát jmění. Něco takového bych si já ani ve snu nemohla dovolit.

"Máš to tady pěkný." pochválila jsem mu příbytek.

"Nesnáším to tady." zasyčel skrz zatnuté zuby. Výraz v obličeji mi říkal, že to myslí vážně. Nechápala jsem to, kdo by pohrdnul nad nádherným bytem s nejmodernějšími doplňky?

Stál naproti mě a postojem se mě ptal co tady pohledávám. Zvědavě po mě loupl očima.

"Můžu tady zůstat?" špitla jsem.

Jaw nejistě pokrčil rameny "Já vím co jsi provedla." mluvil vážně a bez obvyklého náznaku humoru " Ale záleží mi na tobě, tak moc, že si klidně zůstaň."

"Děkuju!" vrhla jsem se mu kolem ramen. Objal mě. Volná jsem byla, až když se vrátila jeho pěstounská matka.

"Vyřízeno synku?" její hlas zněl pobaveně. Jakmile přikývl, ulehčeně si oddychla. "Tuhle komedii, už bych dál nedokázala hrát. Představ si holka," obrátila se na mě "On si vymyslel, že když přijdeš, tak si zahraju na služku, aby vypadal významněji. Musela jsem si zapamatovat, snad miliony falešných jmen, které používáš, abych věděla, jestli jsi to ty." stěžovala si. Přesto se usmívala a asi se jí líbilo, jak Jaw zčervenal.

Usmála jsem se. Jaw vypadal jako rajče. "Ehm co kdybych ti ukázal tvůj pokoj?" přerušil nakonec ticho.

"To je výtečný nápad!" souhlasila jeho matka dřív než jsem to stihla já.

Než mě odvedl zavolala si mě na chvíli k sobě. "Poslouchej Lovkyně, posnaž se mu nezlomit srdce. Má tě rád a když se tak dívám na tebe, tak ty jistým způsobem taky." strachovala se o syna. Šlo vážně hodně vidět, že mě miluje.

Ztěžklo mi v hrudi, když jsem tuhle přívětivou osůbku musela zklamat. "Já nemůžu. Mám ho ráda, ale ne takhle." zněla má odpověď.

"Lovkyně?" ozval se Jawad. Žena kývla, že můžu a tak jsem se k němu připojila.

Nemluvili jsme spolu, nebylo o čem. Na jazyku mě sice lechtala otázka, jak věděl, že přijdu zrovna k němu, ale stačilo zapojit mozek a řešení bylo hned jasné.

Dalším překvapením bylo, že mu nepatřil jen jeden jediný byt, ale celý dům. On a jeho matka, byli jediný obyvatelé. Jmenovky na zvoncích byly jen aby nevypadalo divně, že celý dům je pro dvě osoby.

"Odkud jsi vzal tolik peněz aby sis tohle všechno mohl koupit?" máchla jsem rukama kolem sebe.

"Zdědil po otci."

Vykulila jsem oči. Taky jsem chtěla otce co by mi zanechal takové hodnotné dědictví. "Musel jsi ho mít rád." odvodila jsem z toho co jsem zatím věděla.

Jaw se zastavil a káravě se na mě podíval. Asi jsem řekla něco špatně.

"Promiň. Myslela jsem, že jste k sobě měli blízko když..." pak jsem zmlkla, protože Jaw už nevypadal naštvaně, spíš umučeně.

"Nesnáším ho. Vzal mi všechno na čem záleželo a myslel si, že to dokážou nahradit peníze. Chtěl bych tátu, jako měl každý jiný člověk, jako jsi měla jistě i ty."

I on byl na omylu, já neměla žádného hodného otce. "Chceš vědět co mi nechal můj fotřík?"

Jaw chvíli váhal a pak souhlasil. Otočila jsem se k němu zády a sundala si tričko.

"Lovkyně co to dě..." to co uviděl ho umlčelo. Roztřeseně mi přejel prsty po páteři.

"To snad ani není možný." šeptal.

"Byl zvíře." můj hlas se zachvěl strachem při vzpomínce na něj. Jawad se bez dechu dotýkal mojí kůže. "To není možný." zamumlal znovu. Přála jsem si aby měl pravdu a nebylo to možné, ale skutečnost byla jiná.

Ahojky!

Tak další kapitola je na světě, chci se omluvit, že mi trvalo tak dlouho ji vydat. Doufám, že se vám alespoň trošku líbila.

Vaše Avesa