The huntress

23.

„Kdo pekl ten koláč?" zašeptal Drabi.

Když jsem prohlásila, že borůvky nejsou borůvky, ale rulík zlomocný, tak zbledl. Z očí mu sršely blesky a mě bylo jasné, že tohle nemůže dopadnout dobře.

„Chci vědět, kdo z vás ho zabil?" teď už křičel.

Uslyšela jsem, jak někdo upustil talíř, který se roztříštil a osoba se sesunula k zemi. Byla to holka asi v mém věku.

Darbi se přestal ovládat. "Co sis myslela? Nevím, čeho se máš bát víc, jestli trestu nebo mě, ale zařídím, aby jsi nikdy nezapomněla na to, co se ti teď stane!"

Chystal se ji praštit, zatímco dívka neschopná slova se schoulila na zemi a jedině očima se ho snažila odprosit, aby ji nechal.

„Běžte pryč!" rozkázal všem ostatním. Služebnictvo v kuchyni se okamžitě vytratilo a zůstali jsem jedině my a ta holka.

Darbi si vyhrnul rukávy a sehnul se k ní. Nebyla jsem dost rychlá, abych zabránila tomu, že ji udeřil. Dívka vzlykla a snažila se dostat pryč, ale on jí to nedovolil.

„Nevěděla jsem, že ty plody jsou jedovaté," omlouvala se, ale mě bylo jasné, že ho to neobměkčí. V duchu jsem žasla, jak moc toho mám s hrabátkem společného, naše agresivní chování, cílevědomost a i to, že se teď natahoval pro nůž, byla reakce, kterou bych provedla i já.

Počkat nůž?

Tak daleko jsem to nesměla nechat zajít! Vytáhla jsem svou vlastní zbraň a postavila se před kuchařku.

„Ovládej se Darbi. Věř mi, já znám ten vztek, který se v sobě snažíš udusit, ale pomsta ti od něj neuleví," snažila jsem se ho zadržet.

Podíval se na mě a tehdy jsem si přišla, jako bych najednou rozluštila dvě záhady najednou. Uviděla jsem to, co mi tak dlouho nedocházelo. Znala jsem důvod, proč vidíme duchy jen mi dva.

„Ustup Lovkyně, jinak ti ublížím," vyhrožoval.

Pandareos se opřel o kuchyňskou linku a zaujatě se na nás díval. „Kluku, přeji hodně štěstí."

Zamračila jsem se na něj, už zase mě nechal ve štychu. Možná by se hodil ten hodný démon, který se dvořil hraběnce, ten by mi alespoň pomohl.

„Pandareosi chyť ho a nepouštěj dokud ti neřeknu!" vykřikla jsem a čekala, že démon mi okamžitě vyhoví. Nevyhověl.

„Co dostanu za to, když ti pomůžu?"

Proč si myslel, že vždy musí něco dělat jen, pokud se taky naskytne protislužba?

„Později si vyber, teď mi pomoz!"

Znuděně a na můj vkus moc pomalu, chytil Darbiho než stačil dotáhnout sek.

Prvně mu vzal nůž a pak hrabátku zkroutil ruce za záda tak, že se neměl šanci pohnout. Darbi očekávaně protestoval a snažil se vykroutit z Pandareosova sevření, ale démon ho držel pevně.

„Prosím vysvětlíš mu, jak to chodí u nás lovců. Naše taktiky, zbraně a prostě všechno, co o nás víš?" poprosila jsem a dočkala se pouze překvapeného pohledu, který se nakonec změnil v nechápavý. Pandareos nejistě ukázal na kluka. "On je lovec?" divil se.

Přitakal jsem. Démonovi se můj nápad vůbec nezamlouval.

„Uvědomuješ si, co to po mě chceš? Démon má vysvětlovat někomu jako je on jeho poslání? Děláš si randu!?" málem kluka pustil. Musela jsem uznat, že to znělo poněkud nereálně, ale nechtěla jsem mu svěřit výslech kuchařky, znala jsem ho a dobře věděla, že něco takového by nemuselo dopadnout dobře.