Stay alive Doctor

4.

Doctor se zase probudil někde, kde to neznal. No spíš tu místnost nedokázal poznat. Byla tam obrovská tma. Asi jako když vás vrazí do místnosti z nejsilnějšího materiálu ve vesmíru a zapomenou vám tam dát nějaké svítidlo. Potom zastaví vchod a nechají vás tam. A to je děsivá představa.

Ale tentokrát bylo něco jinak. Normálně, pokud se teda vezme několik posledních dní ztrávených tady daj považovat za normál, by ležel někde přikovanej. Ale on teď stál. Ruce měl v okovech, které ho držely na nohou.

vzhledem k tomu, že v místnosti nikdo nebyl, měl Doctor klid na přemýšlení. Ale toto místo působilo velice pochmurně. A tak se i Doctorovi myšlenky ubíraly velice pochmurnými směry.
Jako ze všeho první ho napadlo jak dlouho tu ještě bude. A pak přes všechnu jeho sebeúctu ho začaly napadat myšlenky na smrt. Napadaly ho nejrůznější scénáře. Od smrti hladem přes dehydrataci po podříznutí žil. Problém byl, ale v tom, že by potom zregeneroval do nové podoby. A Ona by si toho všimla. A jestli o něm opravdu ví tolik, tak udělá nějaké protiopatření. A bude ho moct týrat do konce jejího života. Pokud teda není nesmrtelná.

Občas přišla vzpomínka na jeho život. Na TARDIS, na jeho věčně neschopné společníky, na toulky dalekými galaxiemi. Dokonce i na Mastera si vzpomněl. Jak si jako malí hráli, jak spolu vyrůstali a jak se potom Master snažil ovládnout Zemi. Jak se potom o něm nevědělo a on ho našel jako Missy.

Stál tam hodiny možná den a celou tu dobu přemýšlel o svém životě. A měl zatraceně velký hlad a žízeň. A potřebu jít na záchod.

„Já vím. Tohle je tak forma mučení. No hlavně doufám, že bys nebyl tak nechutný" ozval se z jednoho rohu její hlas. Doctor sebou trhl a podíval se směrem odkud přišel její hlas. Po těch hodinách tady si už Doctorovi oči přivykly na tmu a viděl obrysy předmětů. Ale ani nemusel. Uslyšel zvuk sjíždění těžké látky nebo povlaku a do místnosti vniklo denní světlo. Byly zde dva pruhy světla. jeden osvětlující Doctorovu tvář a do druhého vstoupila Ona. Krvavě rudé vlasy se zaleskly ve světle a havranově černé oči ho pozorovaly.

„Bolí to?" zeptala se a ukázala na krvavý pruh na jeho košili. Doctor se na ránu a pokývnul hlavou.

„Takhle se ti do toho dostane infekce."

„Věřím, že vám by to nijak nevadilo. Spíš byste byla ráda." Ona pokývla hlavou a usmála se.

„No velice by tě to potom bolelo. A rána by se zahojila velmi špatně. A to já nechci. Takže ti to ošetřím." Vyzdvihla do tenkého pruhu světla kapesník a malou lahvičku s tekutinou.

„Nějak se mi to nechce věřit. Vy, která jste schopná mě připravit klidně i o nohy, mě teď chcete ošetřit?" zeptal se nedůvěřivě Doctor. Ona jen protočila oči.

„No mám s tebou své plány. A ty plány tě zahrnují bez jakýchkoliv infekčních onemocnění. A ještě jedna dobrá zpráva. Budeš mít svůj vlastní pokoj. I s koupelnou."

„To bude bolestné?" zeptal se nedůvěřivě Doctor. Ona mezitím se jakoby kouzlem přenesla přímo naproti němu a sundala mu košili. A on si toho ani nevšiml.

„Řekněme že jo. Tohle je 100% líh a spousta dalších dezinfekčních látek dohromady. Bůhví co to udělá. Ale nejspíš to bude pálit jako čert." To už namokřovala kapesník. Doctor si až teď všiml, že na sobě nemá košili.

„Kdy jste mi sundala košili?" zeptal se zděšeně. Ona se zarazila. Ruku s namočeným kapesníkem měla jen kousek od rány.

„Když si se ptal jestli ten pokoj bude bolestné. Proč to vždycky všechny vyděsí?" zeptala se sama sebe a ruku natáhla k ráně.

„Je to zv...ÁÁÁÁÁÁÁÁÁ" Místností se rozezněl Doctorův bolestný výkřik. Samotnému Doctorovi se do očí vhrnuly slzy a začal se klepat. Ona se zastavila a jen pozvedla obočí. Pak se zase začala věnovat ošetřování rány. Doctor stále řval víc a víc a chvílema měla pocit, že ji prosí, aby toho nechala. Z hrudi se potom přesunula k ruce. Doctor se začal klepat a snažil se ať se k němu nedostane. Ji to tak naštvalo, že mu dala volnou rukou facku. Doctor okamžitě ztichl. Bylo vidět, že s tím bojuje.

„Děkuji" řekla a obalila mu šátkem ránu na ruce. Doctorovi se do očí nahrnuly slzy. Díval se na ni s čirou bolestí. Ale neječel. Jen kníkal sám pro sebe, tak potichu, že neměla možnost ho slyšet.
Potom odněkud ze záhybů svého oblečení vyndala něco jako klíč a otevřela pouta. Doctor se hned sesunul na zem. Stáhl se do klubíčka a začal si foukat na rány. Né, že by to pomáhalo, ale máma mu to vždy dělala.

„Nebuď jak malý Doctore. A navíc budeš mít i krásnou spolubydlící" řekla a vzala Doctora za ruku. Vytáhla ho na nohy a začala ho směrovat v jeho vrávoravé padochůzi.

Nakonec s většími obtížemi došli až do jeho pokoje. Tam ho hodila na postel a opřela se dřevěný rám dveří. Doctor se pomalu vyhrabal z peřin a prohlédl si místnost. Nebyla nijak velká. Byla v ní jen postel, pár obrazů na stěnách a naproti posteli velká šatní skříň. Po jeho levici byly menší dřevěné dveře. Doctor usoudil, že to bude koupelna.

„Neřekla jste náhodou, že budu mít spolubydlící?" zeptal se Doctor. Přesně v ten moment do místnosti vešla žena s tmavě hnědými vlasy v drdolu a fialovém kostýmku.

„Doctore" vydechla. Sběratelka si je oba pořádně prohlídla, ale v jejím obličeji nebyly žádné známky překvapení.

„Vida, tak vy se znáte. No nic Missy tohle je tvůj nový spolubydlící. Vzhledem k tomu, že jsem líná to tu přestavět, tak budete spát v jedné posteli." Řekla Sběratelka a zabouchla dveře. Doctor osamněl v místnosti spolu s Missy, která si ho se zájmem prohlížela. Doctor se na ni koukal, jako by se právě vzbudil. A bůhví jak dlouho tam na sebe takhle koukali.

Tadá konečně 4. kapitola. Jinak věnováno JohnJamesSmithCZ jako bolestné. Snad ta ruka přejde :D