Na křídlech pomsty ✔️

Prolog

Byl pochmurný den. Podzimní sychravé počasí zapříčinilo, že všichni lidé zůstali v teple svých domovů. Až na dvě dívky, které se venku daleko od kohokoli jiného hlasitě dohadovaly.

„No tak, bude to jen na pár týdnů," snažila se dívka s havraními vlasy přesvědčit drobnou brunetu, ale ta se stále tvářila nepřístupně.

„Nikam nejdu," řekla hnědovláska pevně, „Stejně mě všude najdou, tak proč utíkat? Jsme čarodějky, svůj dar jsme si nevybraly, ale musíme se s ním naučit žít. A přijmout jej se všemi riziky. Ne jen utíkat. Je to náš osud, nemůžeme změnit svůj osud."

„Můžeme jej alespoň trochu oddálit," stála si za svým.

„A proč? Nechci pořád jen utíkat. Chci být volná, svobodná. Proč to nedokážeš pochopit? Proč mi bráníš ve štěstí?"

„Vzpamatuj se," vykřikla tmavovláska, které už pomalu docházela trpělivost, „Tady tě jen zabijí. Žádné štěstí tě tu nepotkalo a také nikdy nepotká-"

„Přestaň!" vykřikla ta druhá hlasem plným rozhořčením a zoufalstvím, „Už tě nehodlám dál poslouchat! Myslela jsem, že ti to vysvětlím, že to pochopíš a nebudeš mi v mém rozhodnutí nijak bránit. Ale jak vidím, tak jsem se nejspíš mýlila. Angelo, já tady mám rodinu! Ale ty nejspíš vůbec nevíš, co to znamená-"

„Jak se opovažuješ?" vyhrkla dívka, která se na chvilku ponořila do vzpomínek. Nemohla za to, co se stalo jejím rodičům. Nebyla její chyba, že se nabourali. Nebyla. A bruneta neměla žádné právo něco takového říkat. Dobře věděla, co znamená rodina. A také až moc dobře věděla, jaké je ji ztratit. Do očí se jí nahrnuly slzy.

„Víš co," začala pevným hlasem, ale nedokázala zcela skrýt bolest, kterou právě cítila, „jestli tu chceš tak moc zůstat, já ti bránit nebudu. Ale já odejdu. Ať už s tebou nebo bez. A až budeš v rukou lovců trpět a umírat, vzpomeň si na tento okamžik. A konečně si přiznej, že jsem měla pravdu.

Protože tady tě nečeká žádné štěstí, jen smrt."