Na křídlech pomsty ✔️

Kapitola 32.

„Second Ave, dvanáct," stojí na papíře. Podívám se kupředu. Číslo se jen tak tak drží na štítu malého nenápadného domečku uprostřed ulice. Bílá omítka sice už vypadá trochu zašle, ale i přesto v sobě tento dům ukrývá jistou krásu. A snad i Tristu Mooreovou, pomyslím si a zvednu ruku v tichém gestu. Zvonek se rozezvoní. Jednou, dvakrát, třikrát. Slyším, jak se tiché cink pozvolna rozléhá domem. Potom se ozvou kroky. Tiché a pomalé, trochu nepravidelné, ale jasné lidské kroky.

            Náhle se dveře otevřou, zcela neočekávaně. Za nimi stojí stará žena s šedivými vlasy a nepřístupným výrazem. Ostražitě si mě měří pohledem.

            „Dobrý den, jsem Angela Stormová a-"

            „Vím, kdo jsi," odpoví rychle, „pojď dovnitř, než tě tu někdo uvidí." S těmi slovy zajde zpět do spletitých chodeb. Ale dveře nechá otevřené. Pomalu vejdu. Snažím se působit klidně, sebejistě. Ale nejsem. Nejsem sebejistá a už rozhodně ne klidná. Uvnitř mě to přímo vře. Kvůli téhle paní jsem odcestovala až na druhý konec spojených států. Tak doufám, že bude alespoň něco vědět. V kapse mi zase zazvoní mobil. „C". Jak jinak. Už se mi snaží dovolat celé tři hodiny. Že jej to ještě nepřešlo. Po deseti nepřijatých hovorech. Rychle podivnou krabičku vytáhnu a naťukám krátký vzkaz. Mám práci, všechno ti vysvětlím později. A pak přístroj bez zaváhání vypnu.

            „Nemusíš se zouvat, děvenko, stejně je to tu už celé na odpis," ozve se za mnou a já sebou nepatrně trhnu. To tam ta žena stojí celou dobu. I přes její slova však boty nechám v předsíni a následuji ji do velké a trochu starobylé místnosti. Asi obývák. Nebo něco v tom smyslu.

            „Posaď se, nechceš čaj? Nebo radši kávu?" zeptá se milým hlasem. Úplně jinak než ve dveřích. Jako by si nakonec své jednání rozmyslela a rozhodla se být někým jiným. Jako cvaknutí knoflíku.

            „Ne, děkuji. Víte, proč tu jsem," řeknu prostě. Nevím, jestli mi vyhovovala spíš ta nepříjemná stará dáma nebo tahle milá žena, která nejspíš je rozhodnutá chodit kolem horké kaše. Chvíli obě mlčíme. Snažím se z jejího výrazu vyčíst, na co myslí, přimět ji k řeči.

            Po chvíli ticha si Trista rezignovaně povzdechne. Zatváří se smutně, ne-li zahloubaně a spustí tichým hlasem: „Ano, vím. Vím to až moc dobře. Ale pravdou je, že ti nemůžu poskytnout vše, co hledáš. Nezodpovím ti všechny otázky. Protože i když jsem na světě dlouhých osmdesát let, nevím všechno. Člověk nikdy neví všechno, i když si to myslí," na chvíli se odmlčí, ještě jednou si povzdechne. A pak začne s vyprávěním.

            „Víš, i když je to teď asi nepředstavitelné, i já jsem byla kdysi mladá. Měla své sny, cíle. A hledala jsem lásku. Nebyli jsme příliš bohatá rodina, otec pracoval jako dělník v jedné firmě a matka dělala účetní. Nicméně jsme se neměli špatně. Měla jsem je ráda, oba dva, i když větší vazbu jsem měla spíše na maminku," lehce se usměje, ponořená ve vzpomínkách, „chtěla jsem být herečkou. Už ve škole jsem chodila do divadelního spolku a život bez hraní jsem si nedokázala vůbec představit. Rodiče se mi to samozřejmě snažili vymluvit. Říkali, že jsou teď špatné časy, ať na něco takového vůbec nemyslím. Ale já se svého snu nikdy nevzdala. A nakonec se splnil. Všiml si mě jeden známý režisér. A pak už měla má kariéra rychlý spád. Tehdy jsem si neuvědomovala vůbec žádné riziko. Ano, byla jsem čarodějka, věděla jsem o tom. Věděla jsem dokonce i o lovcích, ale myslela jsem, že je to jen nějaký mýtus. Jako vodníci nebo polednice, kterými čarodějky straší své děti. Až později jsem si uvědomila, jaké štěstí jsem vlastně měla.