Na křídlech pomsty ✔️

Kapitola 25.

„Přijď v sedm hodin do kavárny na rohu Navrátilové a Vodičkové." přehrávám si ten okamžik pořád dokola. Už zase, už zase mě nechal jít. A zachránil mi život. Opravdu mě hodlá nechat na pokoji? Neotevřou znovu můj případ? Ale proč by se tedy chtěl znovu sejít? Možná je to jen nějaké léčka. Způsob, jak mě dostat. Možná mě chce zatknout, ale měl jenom jedna pouta. Jen pro jednoho pachatele. A tak se rozhodl vsadit na mou slabost. Na mou zvědavost. Jasně, že jsem si v první chvíli řekla jasné ne. Tohle je za mnou. Minulost. Já teď musím žít přítomností.

            Ale je tohle vůbec život? Ano, dýchám, spím, jím, pracuji. Ale nic víc. Tohle není život, ale přežívání. Každý den jako by z oka vypadl tomu předchozímu. Nic se nikdy nedělo. Až doteď. V jednom týdnu jsem potkala člověka ze své minulosti, byla málem zatčena a teď ještě napadena lovcem. Znovu mě našli. A hned poté mě zachránil člověk, kterému vděčím za svůj život. Bez něj bych už byla dávno několikrát mrtvá. A alespoň za to bych mu měla poděkovat, pomyslím si. Už není pochyb.

            Nazuji si boty, vezmu kabát a vykročím z bezpečí svého poklidného, bezpečného bytu. Už nebudu jen přežívat. Chci žít. A, ať už mi chce Caleb cokoli, chci mu pomoct a alespoň trochu splatit svůj dluh.

            Procházím přeplněnými ulicemi. Kdo ty názvy vymýšlel? Vždyť se to ani nedá vyslovit. Proč mě to ještě po těch třech rocích vůbec překvapuje? Zastavím se před příjemně vyhlížející kavárnou. Několikrát se zhluboka nadechnu. Nádech, výdech, nádech, výdech. Pořád si to můžu rozmyslet. Otočit a schovat se zpět do svého malého světa. Vykročím však vpřed.

            Dveře se s cinknutím otevřou, oznamujíc můj příchod. Rychle se rozhlédnu kolem, abych vyhodnotila situaci. V kavárně převládá pochmurná nálada, sedí tu jen několik lidí, každý ztracen do svých vlastních myšlenek. Nikdo mi nevěnuje přílišnou pozornost, jen otočí hlavou za cinkáním a poté se znovu navrátí do svých soukromých bublin. Až na jednoho člověka. Sedí v rohu, obklopen stíny. Vypadá jako každý jiný člověk. Zaneprázdněný muž v obleku, který si šel po vyčerpávající práci právníka nebo podnikatele odpočinout do své oblíbené kavárny. Ale já vím pravdu. Nespouští ze mě oči. Ty bezedné, modré studánky, ve kterých se zračí překvapení smíšené s jakýmsi vnitřním bojem. Spatřím i nepatrný záblesk strachu, i když se jej snaží co nejlépe skrývat.

            Zamířím přímo k němu a mlčky se posadím na hnědou židli naproti. Kožený potah na protest pod váhou těžší než vzduch trochu zavrže, ale jinak je ticho. Najednou nevím, co říct. Chvíli se na sebe jen tak díváme, odhodláváme se ke slovu. Nakonec začne Caleb.

            „Upřímně, ani jsem neočekával, že přijdeš." Ale doufal. Vyčtu mu to z očí, z jeho chování. Jinak by tu nebyl o půl hodiny dříve, než bylo domluveno. Stejně jako já.

            „Já jsem to od sebe také nečekala," odpovím upřímně. Poté opět nastane ticho. Tak tíživé, ohlušující ticho, které se sama bojím prolomit.

            „Takže, ohledně toho, co jsi mi řekla v knihovně," začne zdráhavě Caleb, sám neví, jak své myšlenky zformulovat, „i když to popírá veškeré racionální i logické myšlení, řekněme, že je něco takového nejspíš možné, ostatně, vysvětlilo by to hned několik věcí. Otázkou však zůstává, proč jsi mi to neřekla už dřív? Kdybys mi od začátku řekla pravdu, možná by šlo vyšetřování mnohem snáz."

            „Věřil bys mi snad?" nadzvednu obočí v rychlé otázce a on se poprvé za celou dobu nepatrně usměje. Je to smutný úsměv, ale stejně jsem za ty necelé tři roky neviděla nic krásnějšího.

            „Asi ne," přizná rezignovaně, „ale stejně jsi mi to mohla říct. Já jsem tě oplakal, Angelo, byl na tvém pohřbu. Alespoň bys měla mít trochu slušnosti, abys mi řekla, že to bylo všechno zbytečné," zvýší hlas a pár lidí se na nás pátravě otočí. Já jsem čím dál tím zmatenější.

            „Ale vždyť to jsem udělala. Před svým odchodem jsem ti dala do schránky dopis. Možná jsem se v některých situacích zachovala špatně, ale tohle mi nepřisuzuj." Teď je zmatený zase on.

            „Žádný dopis jsem nedostal," řekne pevně, i když z jeho hlasu vyčtu trochu nejistoty.

            „Ale já jsem ti jej napsala a vhodila přímo do schránky." Zrovna tím jsem si na sto procent jistá.

            „Ale já žádný dopis nečetl," zdůrazní Caleb už trochu podrážděně. Myslí si snad, že bych mu lhala? Že bych se před ním snažila teď ospravedlnit? K čemu by to bylo?

            „Pokud si však žádný dopis nečetl..." začnu přemýšlet na hlas, ale myšlenku už nedokončím. Přeruší mě hlas příjemně vypadající dívky s kaštanovými vlasy až po zadek a čistým lístkem na objednávky.

            „Dobrý den, slečno, co si dáte?" Mile se na mě usměje.

            „Čaj. Černý a bez cukru, prosím," odpovím a ona spokojeně odejde. Když je v dostatečné vzdálenosti, Caleb mi znovu věnuje trochu zmatený a pořád naštvaný pohled. Stále mi nevěří.

            „Dobře, řekněme, že ti věřím." Nevěří, „ten muž, který se tě v té uličky pokusil zabít, byl James Bones, je jedním z nejhledanějších osob americké vlády. Je obviněn z vraždy hned několika lidí, zejména žen. Kdo je to podle tebe?" Lidí, zejména žen. Tady je jen jediná možnost.

            „Je to lovec," řeknu s lehkostí, jako by to bylo více než jasné a až po Calebově nechápavém pohledu pochopím, že bych to měla trochu více rozvést, „lovec čarodějnic. Stejný jako ti, kteří se mě pokusili zabít před třemi lety. A několikrát předtím."

            „Dobře, lovci," zopakoval jakoby pro sebe. Nejspíš si myslel, že když to vysloví on, bude to uvěřitelnější. Ale magie nikdy nebude uvěřitelnější, „něco takového jsem předpokládal, jen jsem nevěděl, jak je pojmenovat. Takže předpokládám, že Julia byla také čarodějka." Přikývnu. „To znamená, že ji taky zabili oni „lovci"." Další kývnutí, „Co o nich ještě víš? Vaše rodina jim něco udělala nebo se vás snaží zabít jen tak?"

            „Vlastně ani nevím. Moje matka zemřela ještě předtím, než mi o nich stačila říct něco víc a všechno ostatní jsem se dozvídala jen od Julie," na chvíli se odmlčím. Pořád i po tolika letech to bolí. V den její smrti pro mě zhasla všechna světla štěstí, „Vím jen to, že jsou nebezpeční a lační po naší krvi. Musíme si na ně dávat pozor. Když už o vás ví, nevzdají se, dokud vás nedostanou. Proto se musíme skrývat. Nejbezpečnější je před nimi prostě utéct, změnit si identitu a začít život někde hodně daleko. I když tě po několika měsících stejně zase najdou. Takže je to vlastně úplně jedno. Pokoj od nich dostaneš až po své smrti." V tu chvíli mě něco napadne, „takže ty jsi žádný dopis nečetl?" ujistím se.

            „Ne, nevím, o čem to pořád mluvíš, já nic nedostal."

            Toho jsem se snad nejvíce obávala. Měla jsem poslechnout svůj instinkt a žádný dopis nikdy nepsat. Protože, když se dostane taková věc do nepovolaných rukou, může zničit vše, na čem jste tak dlouho pracovali. Zejména, když se tam píše o vaší smrti.

            „Tak to je v háji."