Na křídlech pomsty ✔️

Kapitola 21.

Věnuji pohled obloze a ihned spatřím černý bouřkový mrak, jenž v tento slunečný den rozhodně nevěstí nic dobrého. Zavřu oči.

            „Imeka kanave all honora," zašeptám téměř neslyšně. Ucítím energii, jež proudí každou buňkou mého těla. Je to tak krásný pocit. Cítim se svobodná. Konečně volná.

            Cedule hlásí 22. května, svátek tu má Emil. Divné jméno. Ale to datum je ještě podivnější. Dnes to totiž je na den přesně dva a půl roku, co jsem uprchla ze své rodné Ameriky, abych mohla začít nový život. S čistým štítem. Vypadalo to však snáz, než to opravdu bylo. Když jsem po nekonečném cestování konečně dojela až do České republiky, malého státu ve Střední Evropě, byla jsem naprosto vyřízená, bez peněz, s falešným průkazem, s novým jménem a naprostým nepochopením pro češtinu. Všichni lidé kolem mě mluvili tak divně. Některá slova byla tak krkolomná, že jsem je ani nezvládla vyslovit. Neznám žádná zaříkávadla, abych ovládala všechny jazyky světa. Nikdy jsem se nedokázala zcela zbavit přízvuku cizince.

            I přes veškeré snahy se v myšlenkách přece jen vrátím ke svému starému životu. Vzpomínám na Julii, mou nejlepší kamarádku, na lovce i na toho zvláštního detektiva. Když jsem odjížděla, bylo mi ho líto, skoro jsem tam zůstala, i když to popíralo všechny mé zásady. Jak dny plynuly, jeho tvář se v mých vzpomínkách pomalu rozmazávala a měnila. Teď si nedokážu vybavit jeho typický úsměv či barvu jeho očí, ani kdybych chtěla. Ale jméno jsem, i když jsem se tolik snažila, nezapomněla. Caleb. Pěkné jméno. Naštěstí v České republice jsou všechna jména jiná než v mé minulosti. Takže mi nic nepřipomíná osobu, kterou jsem byla předtím. Až tento den.

            Ale to je pryč, připomenu sama sobě. To je minulost, to byla jiná dívka. Teď jsem Katherine Gainesová, přistěhovala jsem se z Californie, abych si odpočinula od lidí a tropických teplot. Je mi dvacet pět let a pracuji jako knihovnice v místní knihovně. Nevydělávám moc, občas si musím přivydělat jako servírka, ale nevadí mi to. Na co by mi byly peníze? Stačí, když se nějak uživím, nepotřebuju jezdit na drahé výlety, ani nemám děti. Žiji a to je hlavní.

            Pomalu kráčím směrem z knihovny, jsou čtyři odpoledne a mě právě skončila služba. Je to vděčná práce, jen pomáhám čtenářům a zařazuji knihy zpět na své místo. A krásně se při tom procvičuje čeština. Je teplý podzimní den, krásně svítí slunce a nutí mě na všechno zapomenout. Plnými doušky hltám čerstvý vzduch, občas pozdravím kolemjdoucího. Je to tak nádherné. Jak je ten život krásný. Když si představím, že jsem o něj málem přišla. Udělala jsem dobře, že jsem to prokleté město opustila.

            Náhle něco naruší tuto dokonalou, poklidnou chvíli. Ozve se výkřik a žena za mnou rychle uhne postaršímu muži s tmavými vlasy protkanými šedí, který rychlostí světla sprintuje vpřed a umě se vyhýbá všem, co mu stojí v cestě. Občas však něco nestihne a lidé, se stejným poklidným výrazem jako já, už leží na zemi. Zpozorním, ale jen na chvíli. Uvolním muži cestu a pokračuji v chůzi, opět stejně bezstarostně. Možná trénuje na olympiádu nebo prostě dost nestíhá. Nemusí se hned jednat o zločince. Můžu zůstat klidná, v takovém malém státečku, jako je Česká republika, mi přece nic nehrozí.

            Najednou se z rohu vynoří další muž, ještě rychlejší. Nestačím zareagovat, cítím jen prudkost nárazu, když muž nedokáže v té rychlosti zastavit a bolest, když dopadnu na zem, nečekanou se stejnou prudkostí. Muž se také musí chvíli vzpamatovávat, ale trvá to jen pár sekund. Marně se podívá za tím druhým, už tam dávno není. Bůhví, jak daleko už mu utekl. Když vyhodnotí situaci jako beznadějnou, otočí se na mě a natáhne ke mně ruku, aby mi pomohl vstát. Má na sobě padnoucí černý oblek, který krásně obepíná jeho vypracovanou hruď, jemné ruce. Připadá mi povědomý, jako bych jej už někdy viděla, jeho vypracované svaly na předloktí, lehkost, s jakou se pohybuje.

            Už chci jeho pomoc přijmout, když se mu zadívám do tváře. Jeho oči. Modré bezedné studánky. Znám jsem jen jednoho člověka, který jediným pohledem dokázal utopit.

            Ale to není možné. Ne. Ne, ne. Vždyť je to minulost, to byla jiná dívka. Je to jen zlý sen. Hloupý, hloupý, hloupý špatný vtip. Muž zalapá po dechu, v jeho očích spatřím poznání a obrovskou vlnu zmatku. Takže není pochyb. Je to Caleb. Tajný agent, který mě sledoval, zradil, lhal. Člověk, jenž mi zachránil život, snažil se mi pomoct a věřil, jako jediný věřil v mou nevinu.

            „Ale ne," hlesnu s očima stále upřenýma na osobu před sebou. Musím pryč. Tohle se nemělo stát. Tohle se vůbec nemělo stát. Najednou se rozběhnu, bez zaváhání, bez sebemenšího varování. Musím pryč. Neměli jsme se už nikdy v životě znovu vidět, vždyť jsem mrtvá, byl u mého hrobu. Určitě to bude brát jako halucinace. To občas lidé mívají. Vidí něco, co ve skutečnosti neexistuje. Možná to byl také jen přelud, asi začínám šílet.

            Tohle je špatné. Dost špatné.