Na křídlech pomsty ✔️

Kapitola 22.

Nemůžu se zbavit pocitu nervozity. Té lepkavé, tiché hmoty, která tiše prostupuje každou částí mého těla. Mé srdce svírá strach. Co když mě poznal? Co když se rozhodne pátrat? Co když mě budou chtít zatknout a vyslýchat? Mám být mrtvá, potřebovala bych dost dobré vysvětlení. Pokud nějaké takové vůbec existuje.

Jsem v práci už dvě hodiny, snažím se všelijak zaměstnat, ale nejde to. Pořád musím myslet jen na ten jeden proklatý okamžik. A nejhorší je, že jedna má část, dětská a naivní, romantická duše, jej chce znovu potkat. Spatřit jeho úsměv, utopit se v jeho očích. Chce mu vše vysvětlit, svěřit mu veškerá tajemství a věřit, že u něj budou v bezpečí. Snažila jsem se zapomenout na svou minulost jako už tolikrát předtím, ale stejně mě nakonec dohnala. Jako vždy.

Knihovna je skoro prázdná, sem tam vejde nějaký student, který v rukou svíral vysoký sloupek z knih všech formátů a žánrů. Také jsem bývala v dospívání taková. Neustále jsem četla. Občas jsem si půjčila něco s čarodějkami a potom jsme se tomu spolu s Juliou smály. Lidská představa o čarodějkách byla občas až absurdní a někdy jsme se také pořádně urazily, třeba u Jeníčka a Mařenky. Rodiče nám tuto pohádku nikdy nečetli, a když jsme ji poprvé slyšely ve školce, byly jsme z toho více než zmatené. Nechápaly jsme, proč by chtěla vůbec nějaká čarodějka upéct děti, vždyť to byla přece hloupost. Jenom při té představě se mi zvedl žaludek a skončilo to tak, že si nás museli rodiče vyzvednout, protože jsme se chovali podle slov učitelky více než zvláštně.

Ale ne, řeknu sama sobě, to byla jiná dívka. Já jsem Katherine Gainesová, přistěhovala jsem se z Californie, abych si odpočinula od lidí a tropických teplot. Musím tomu věřit. A když si to budu opakovat pořád dokola, možná to opravdu vezmu za své.

„Já už to tu za tebe vezmu, mohla bys prosím, ještě než odejdeš zařadit tam ty knihy?" zeptá se mě paní Ábelová, hlavní knihovnice, která mě tak velkoryse přijala do svých služeb. Nevím, co bych si bez ní počala. Byla také čarodějka, a jak řekla, musíme držet při sobě.

„Bude mi potěšení," odpovím.

„Potěšením. Sedmý pád," opraví mě s úsměvem a já to rychle zopakuji. Pády mi dělají největší problémy, nikdy přesně nevím, jestli to říkám dobře. Když jsem se s tím svěřila jí, nabídla se, že mi ráda pomůže a teď mě opravuje při všech příležitostech. Před jejím zásahem jsem si myslela, že už češtinu zcela ovládám, ona mě však rychle vyvedla z omylu. Je toho hodně a ještě více, co se ještě musím naučit.

Vezmu několik knih z odkládacího regálu a rozejdu se vstříc nekonečným policím. Lidé říkají, že se z práce brzy stane jen nudný stereotyp, ale pro mě tu je vždy něco nového, ukrytého v knihách. Ne jednou jsem se v množství písmen ztratila a odcházela jsem až několik hodin po konci své směny. Nevadilo mi to, nikam jsem nespěchala, neměla jsem, co jiného na práci. A knihy skvěle zaměstnávají mou mysl a umožňují mi utéct od všech problémů.

Náhle uslyším hned několik hlasů, což nebylo v knihovně zcela běžné. Paní Ábelová jakékoli rozhovory vždy utne svým hlasitým pššššt, takže tohle musí být něco opravdu vážného.

„Haldë rossi," zašeptám a pozorně se zaposlouchám do hlasů, které jsou díky zaklínadlu pro mé ucho jasně slyšitelné, i když mě od nich dělí několik stěn a regálů. Přestože se snažím, magie jsem se nikdy vzdát nedokázala. Je mou součástí. Nedokážu odolat tomu nutkání kouzlit.

„Musíme vám položit pár otázek," ozve se hluboký mužský hlas. Není na něm nic zvláštního, alespoň pro mě. Ale ten jazyk. Byla to angličtina. Má rodná angličtina. Skoro se rozběhnu k tomu místu, jen abych si mohla promluvit s někým, kdo má stejnou mateřštinu. Poslouchám ale dál.

„Promiňte, já neumím moc anglicky," promluví paní Ábelová, nejistým slabým hláskem, úplně jinak, než když se mnou mluví česky, „ale já tu mít jednu dívku, moc milá dívka, která pochází z Ameriky. Ta by se s vámi snad domluvit, Kataríno!" zavolala žena a já ztuhnu. Nechci s nikým mluvit. Co když mám problém? Ten muž mluví anglicky, co když mě pozná? Byla jsem na přebalu každých novin a časopisů. I když je nepravděpodobné, aby žil ve stejném státě, stejně mám náhle v krku velký knedlík. Možná jsem jen zbytečně paranoidní.

„Ale to je v pořádku," promluví znovu muž, „máme tu s sebou tlumočníka, kdybyste náhodou nenašla správné slovo, obraťte se na něj. Můj kolega se tu zatím trochu porozhlédne, ano?" Poté pokračuje s otázkami. Zajímá ho nějaký Robert Glenn, který zde údajně byl před několika dny a já se vrátím k práci. Nikoho takového neznám a zdá se, že mi nic nehrozí.

Začnu si potichu pobroukávat, aby mi šla práce lépe od ruky. Nemůžu tu píseň už aspoň dva dny dostat z hlavy, hrají ji teď naprosto všude. V nákupních centrech, v autobusech i na ulicích. Vsadila bych se, že by vyhrávala i tady, kdyby to paní Ábelová dovolila.

„Promiňte, slečno," ozve se příjemný, mužský hlas a já se s úsměvem otočím. Ráda pomáhám lidem. Když mu však pohlédnu do tváře, úsměv mi zamrzne na rtech. Ne, ne, ne. Znovu ne. Proč jsi na mě tak krutý? Co jsem komu udělala? Proč mě ta minulost už nenechá na pokoji?

„Ty?" Muž přede mnou zalapá po dechu. A já se už podruhé za jediný týden vydám na útěk. Před tím stejným člověkem. Caleb, tak se jmenoval.