Na křídlech pomsty ✔️

Kapitola 27.

Svítá. Je teprve pět hodin ráno a já už jsem na nohou. Stojím u okna a pozoruji nesmělé slunce, jak pomalu vystupuje z mraků opatrně a vykukuje na svět. Jako by mi věnovalo povzbuzující úsměv, zasáhne svým paprskem přímo do mého okna a poté pokračuje ve své cestě vzhůru k obloze.

            Já budu také za chvíli stoupat. I když jsem ještě večer váhala, nemohla usnout několik hodin, protože jsem zkrátka pořád zvažovala své možnosti. Teď jsem však rozhodnutá. Pomalu si balím všechny věci. Vyprázdním skoro celý šatník, i když se snažím brát jen to nejnutnější. Samotné oblečení mi zabere jeden celý kufr, ale ostatních věcí už naštěstí není tolik. Nakonec skončím se dvěma obřími zavazadly, do kterých by se vešly i dva dospělý lidé, ale stejně musím mnoho věci nechat v bytě. Mám jej pronajatý ještě na další rok a tak se rozhodnu majitelce nechat vzkaz, že letím na dovolenou do své rodné Ameriky. Nebudu tam více než měsíc nebo dva, bohužel, nemohla jsem jí to říct dřív, okolnosti tomu chtěli, že jediný společný termín, aby mohla být celá naše rodina opět pohromadě, je tento měsíc.

            Skoro se při psaní zprávy rozesměji. Takovým tím smutným, trochu rozhořčeným smíchem. Pravdou je, že do Ameriky jedu hlavně proto, že na světě už nikoho nemám. Žádné rodinné sešlosti. Jen vzpomínky.

            Před sedmou hodinou ještě rychle skočím do knihovny. Samozřejmě ještě není otevřeno. Vytáhnu z kapsy klíče a několika rychlými pohyby zápěstí otevřu. Na stůl dám úhledně složený dopis, jenž není adresován nikomu jinému než paní Ábelové. Vždy na mě byla hodná, jistě to pochopí. Až teď si bolestně uvědomím, jak moc mi připomíná paní Frostovou. Jen doufám, že ji nepotká stejný osud.

            Stejně je to zvláštní. Ano, občas vyzněly věci, co ta milá učitelka řekla trochu zvláštně, jako by měly nějaký skrytý význam. Nikdy by mě však ani ve snu nenapadlo, že by byla čarodějka. Dveře opět uzamknu a klíč prohodím pootevřeným oknem. Už ho nebudu potřebovat.

Jsem trochu nervózní. Už sedím v letadle a snažím se všemožně zabavit. Vzala jsem si jednu z nejoblíbenějších knížek, ale stejně se na její čtení vůbec nedokážu soustředit. Žádnou skupinku z FBI jsem naštěstí zatím nepotkala, ale co není, může být. S Calebem poletí jen agent Hall a ještě někdo, jehož jméno si už nepamatuji. A ten mě hlavně nezná. Takže se musím vyhnout jen Hallovi. Ostatní agenti mají podle všeho nastoupit do nějakého soukromého letadla, kde převáželi také vězně.

            Je těžké číst nějaký dívčí román, když se toho teď tolik děje. Jak si můžu s hlavní hrdinkou lámat hlavu o tom, kdo je otec dítěte, když pořád svými myšlenkami odbíhám zpátky ke svým problémům? Tu knihu jsem vždycky milovala hlavně proto, že mě dokázala vždycky uklidnit, přejít na jiné myšlenky, odejít ze svého chaotického světa. Teď ale nepomáhá a já ji po pár marných snahách odkládám. Nakonec se uvelebím na kraji opěradla a rozhodnu se zkusit let alespoň prospat. Přece jen, v noci se mi přemýšlením z hlavy jen kouřilo a jsem teď více než unavená.

            Když znovu otevřu oči, zjistím, že se nic nezměnilo. Paní vedle mě také spokojeně pochrupuje s rukama jemně složenýma pod hlavou. Jen dítě na sedadle přede mnou se probudilo a začalo nekompromisně brečet. Starší žena s vlasy barvy ohně se jej marně snaží utišit.

            Podívám se z malého kulatého okýnka. Všude kolem nás je mlha, nejspíš jsme právě vletěli do mraků. Jako malá jsem si vždycky myslela, že mraky jsou jako nadýchaná cukrová vata. A až jednou odejdu do nebíčka, budu na takovém mráčku spát a hrát si s ostatními dětmi. Vždycky jsem snila, že jednou dosáhnu na mraky a na nějaký si vylezu. Potom jsme se s rodiči vydali na výlet na nějakou horu. Hlásili inverzi a tak táta hlasitě prohlašoval, že to je to nejlepší počasí, které můžeme při túře mít, že to nahoře bude určitě nádherné. A bylo. Když jsem se jej potom zeptala, proč je tam dole taková mlha, odpověděl mi, že jsou to ve skutečnosti mráčky. Já si připadala jako v sedmém nebi, mé sny se staly skutečností. Už jsem se chtěla rozběhnout ke skoku, abych mohla dopadnout na jeden z mraků, ale oba rodiče, vyděšení k smrti, mě rychle zastavili. Když jsem se jim to poté snažila vysvětlit, jen se mi smáli.

            V ten den jsem zjistila, co jsou mraky opravdu zač. Z dálky vypadají jako bílí přátelé, ale když se přiblížíte dostatečně blízko, sytá běloba se rozplyne a zbude jen tenký závoj poznání. Chabá náhražka za něco tak majestátního.

            Po několika hodinách tupého zírání se rozhodnu, že se půjdu projít. I kdyby třeba jen na záchod a zpátky. Ta strnulá poloha mě ničí. Opatrně projdu kolem paní vedle, jen doufám, že ji svými ne příliš obratnými chvaty nevzbudím a poté pokračuji dál chodbičkou až k záchodům. Naštěstí tu nikdo není. Pustím vodu a pořádně si opláchnu obličej. Několikrát prudce zamrkám. Osvěžující voda mě příjemně studí na tvářích, chladí čelo.

            Nechtěně si znovu vzpomenu na paní Frostovou. Už jsem se s tím částečně smířila. Ale je to zvláštní. Skoro jsem ji neznala, párkrát jsem s ní mluvila, to ano. Byla na mě milá, pořád se usmívala. Necítím takovou bolest, jako jsem cítila při smrti Julie. Je to spíš něco jako vnitřní otupělost. Zmatek. A nejistota. Jak nejistý je život. V jedné chvíli tady jsi a v druhé? Navždy pryč. Nevím, jestli existuje něco mezi nebem a zemí. I když jsem čarodějka, tohle se nikde nepíše. Jsou tu jen teorie, pohádky a mýty. Nikdo nezná pravdu. Ať se vědci budou snažit sebevíc, nikdy to nezjistí. Je to něco, co je pro člověka nepochopitelného. Alespoň v tomhle se od lidí nelišíme.

            Já nikdy nebyla věřící. Jen doufám. Doufám, že až skončí tenhle život, nerozplyneme se v prach. Že nezemře naše duše společně s námi. Že jednou uvidím znovu rodiče. Vždyť jsem se s nimi ani nestihla rozloučit. Žádná poslední slova. Jen „užijte si to a šťastnou cestu". Je toho tolik, co jim chci říct. Chci je jednou obejmout. Říct jim, že mi chyběli. Strašně moc. Tak strašně moc.