Na křídlech pomsty ✔️

Kapitola 2.

Jdu volným krokem, občas se zastavím, abych se trochu porozhlédla, co je ve městě nového. I když se mi tam vůbec nechce a dala bych cokoli za to, abych nemusela každé dopoledne trávit v tom prapodivném ústavu, musím. Ještě jsem ani nedodělala střední školu A člověk se teď bez střední školy skoro nikde neuplatní. Minimálně bych rozhodně nevydělala tolik, abych se mohla přestěhovat do jiné země. A už vůbec ne se tam živit. Všichni mého věku už dokončili školu, dostali se na vysokou nebo už pracují. Já to mám však složitější. Nejenže jsem měla kvůli své drobounké postavě odklad. Ve svých patnácti letech, kdy mi umřeli rodiče, jsem do školy kvůli svému psychickému stavu rok vůbec nechodila a ročník jsem musela opakovat. Do posledního ročníku už jsem jednou měla nastoupit, ale potom zmizela Julia a já na rok odcestovala do Francie. Takže je mi už dvaadvacet let a pořád tvrdnu na střední.

Když dojdu k budově, musím se opravdu snažit, abych zadržela smích. Ta žlutá je ještě nevkusnější než jakou si pamatuji. Já obvykle proti barvám nic nemám, ale tahle zářivost je prostě hrůza. A potom má tu školu někdo brát vážně.

Před vchodem už se tvoří hloučky, když si přátelé sdělují své zážitky, plní očekávání. Není divu, je první den školy. Kdysi jsem byla taky nervózní, natěšená. Možná se tento rok konečně na škole začne něco dít. Konečně potkám toho pravého. Bohužel, po několika letech jsem zjistila, že pro mě ten pravý asi neexistuje. Neberte si to špatně, jasně že jsem pár těch kluků měla, ale po několika týdnech jsem vždy s hořkostí zjistila, že to nemá smysl. Chtěli se stát součástí mého života, být neustále se mnou, vědět o mě vše. A to jim já nemohla dovolit. Je jasné, že své tajemství nesmíme nikomu říct, jen těm nejbližším. A jak jsem si mohla být jistá, že románek nepotrvá jen pár dní? A po rozchodu dělají lidé hrozné věci. Jejich zuřivost se stane zkázou. Prozradí na vás, co můžou, aby vám jakkoli uškodili. Nemohla jsem jim svěřit své tajemství. I když jsem myslela, že jsem je milovala, přišla jsem o ně. Prý jsem jak led. Chladná, nepřístupná. Všichni radši odešli než umrznout.

Teď, po několika letech, je s nadšením utrum. Na co se mám těšit? Tady mě nic nečeká. Nikdo, koho bych měla ráda, mě nepřijde obejmout, aby vyjádřil, jak moc jsem mu ty dva měsíce chyběla. Jsem tu sama. I když jsem tu chodila před rokem, přijde mi to jako věčnost. Jsem cizincem. Pouhým vetřelcem mezi cizinci.

„Ahoj," ozve se hlas a já se překvapeně otočím. Slyšela jsem jej přímo za mnou, v takové blízkosti, že to muselo být na mě. V mém zorném poli se objeví vysoká postava. Právě na mě promluvil majitel těch nejkrásnějších očí na světě. Jsou hluboké jako oceány, jako nekonečná hloubka světa. Skrývají moudrost. A tajemství.

„Ahoj?" odpovím, napůl otázkou. Asi si mě s někým spletl. To se stává. I když, neznám moc lidí, kteří by byli od hlavy až k patě v černé. Možná na lidi působím jako psychopat, metalistka nebo nějaká satanistka. Ale to já nejsem, i když proti té hudbě nic nemám. Jen tím prokazuji lítost, svůj smutek nad vším, co se poslední rok stalo. Symbolizuje to můj vnitřní postoj, to, že jsem se s Juliinou smrtí ještě zcela nesmířila. Myslím, že by se nemělo zapomínat na ty, co odešli. Ano, je to smutné, každá vzpomínka bolí, ale jestli není nic mezi nebem a zemí, žijí jen v nás, v našich srdcích. Když na ně zapomeneme, budou opravdu pryč, nadobro.

„Ty jsi tady asi taky nová, že? Jinak už by ses někým bavila. Já jsem zrovna nastoupil, dal jsem si rok pauzu a cítím se tak trochu nesvůj na nové škole, přece jen, strávím tu další rok, pokud půjdou věci dobře a zase mě nevyrazí," na chvíli se odmlčí, aby dal prostor i mě. Upřímně, nechci se s ním bavit. Nechci se tu s nikým bavit. Dostudovat, to je teď má priorita. Nenechám se ničím ani nikým rozptylovat. Ale přesto vypadá tak mile. Asi to sice není úplně vzorný student, musel mockrát propadnout, tipla bych jej tak na vysokou, ne-li, že už pracuje.

„Tak trochu ano. Vlastně jsem sem chodila už před pár lety, ale potom jsem musela z rodinných důvodů odletět na rok pryč. Jsem nová ve třídě, ale stará na škole," odpovím mu odměřeně.

„Ty máš příbuzné v cizině nebo tak?" zeptal se s úsměvem. Asi se snaží být příjemný, rozvíjet náš rozhovor. Ale já nechci vést žádný rozhovor. A už vůbec ne o mě.

„Kdo se moc ptá, moc se dozví," řeknu prostě, „a některé věci je lepší nevědět. Už musím jít, čeká mě první školní den a musím zabrat dobré místo, takže pokud mě omluvíš," s těmi slovy se otočím a odejdu směrem ke vchodu, kde konečně začali pouštět dovnitř. Před několika lety bych se s tím klukem nejspíš spřátelila, možná i něco víc. Ale teď vím, že nepotřebuji nikoho. Ani nechci. Dobře vím, jak bolí je ztratit. Navíc, je jen otázkou času, kdy bych se prořekla, sdělila někomu něco, co si mám navždy nechat pro sebe. Protože jestli jsou tu pořád lovci, a já myslím, že jsou, nejsem v nebezpečí jen já, ale i ti, na kterých mi záleží. Ještě, že mi už nikdo takový nezbyl. Ale stále to tu nebezpečí je. Takže musím být opatrná. Ledová. Nepřístupná. A silná.