Na křídlech pomsty ✔️

Kapitola 38.

Je tu tma. Temná lepkavá tma. Nevidím ani své vlastní ruce. Jako by všechno pohltil nekonečný stín. A zůstal jen strach. Strach z neznáma, z nepoznání, nevědění. Všudypřítomný děs z ticha. Pokusím se zvednout na nohy, ale jsou vratké a tak se rychle zřítím zpět do tmy. Řeknu několik vět. Snažím se povolat své síly. Žádná odezva však nepřichází. Jen ticho a tma. Následuje ještě několik pokusů. Všechny jsou však neúspěšné a stahují mě ještě níž, do vln zoufalství. S každým nezdařeným pokusem vzrůstá má bezmoc. Ale já to nesmím vzdát, prostě ne. Něco mi totiž říká, že druhou šanci už nedostanu.

Najednou se kolem mě mihne rychlý záblesk světla. Trhnu hlavou k místu, ale uvidím jen malinké kapičky, když se světlo roztříští o temnotu. Následuje ještě několik malých světýlek, každé dopadne trochu blíže. A mě to náhle dojde. Jsou to kapky vody. Rychle se rozběhnu do prostoru, zachytávám vodu do rukou, na tvář, na jazyk. Je to tak osvěžující. Tak podivně uklidňující. Do žil se mi vlije nová vlna naděje. Jen slzy ztiší bolest tvou. Mihne se mi hlavou a já se jen zasměji. Slzy. Jsou to slzy.

Jako by snad slyšely mé myšlenky, malé kapičky náhle zpozorní. Jako by měly svá vlastní očka, pozorně se na mě zadívají, nastraží uši, slyší můj smích. Zdá se, jako by je něco v mém hlase přinutilo poslouchat. Jako kouzlem každá změní směr. Shlukují se do středu, němou domluvou leze jedna po druhé, tam jedna sklouzne, druhá ji chytí. A přibývají další. Nevěřím svým očím. Za chvíli přede mnou stojí křišťálový žebřík. Vypadá jako naděje. Jako naděje ve své čisté, nezkreslené podobě. Jako záchranná ruka podaná v ten pravý čas, těsně před pádem. Až tehdy je totiž člověk schopen ji přijmout.

Opatrně se dotknu jedné příčky. Voda mi neproteče mi mezi prsty, jak jsem předpokládala. Místo toho je pevnější než kterékoli dřevo, ani se nedrolí jako kámen. Opatrně zvednu nohu a přenesu váhu. Nejdřív váhavě, ale pomalu nabírám jistotu. Poskočím po příčce, abych zkontrolovala její životnost. Obstojí na jedničku. Naposledy se podívám na temnotu pode mnou a pak vyrazím vpřed. Na každém kroku jako by ze mě spadlo stokilové závaží. Každá další vodní slza jako by smyla část mých hříchů. Cesta se zdá nekonečná, pořád jsou tu další a další stupínky a temnota na stranách překonává. Když už začnu skoro ztrácet svou těžce nabytou naději, okolí se začne projasňovat. Černá pomalu bledne, mění se v šedou. Šedá také ztrácí svou obyčejnou barvu, každým krokem ji nechávám za sebou. Co krok, to jeden tón.

Najednou se ocitnu až na vrcholu, nevidím žádné další příčky, žádné slzy. Zdá se, že cesta tu prostě končí. Ale naštěstí, zdání zase pro jednou klame. Jen musím dojít až úplně nahoru, abych spatřila bělostná lesklá dvířka. Na chvíli přece jen zaváhám. Vypadají tak dobře, nevinně a hodně. Pozorně si je prohlédnu. V jednom rohu spatřím malinký nápis, jako by se přede mnou schovával. Jako by ani nechtěl být nalezen. Pozorně si přečtu každé písmeno. Jen když odevzdáme vše, máme naději. Zaváhám. Nejsem si jistá významem. Co když tam bude ještě něco horšího? Zadívám se dolů do temnoty a zvedne se mi žaludek. Ne, nic horšího není, odpovím si sama a odhodlaně zvednu dvířka.

Světlo znovu vystřídá tma. Ale není tak pevná a neproniknutelná. Spíš mi připomíná šero. Slyším tiché zvonky, ale to mi asi jen zvoní v uších. A potom zachytím tiché, nepatrné vzlyky. Jako by se ozývaly z velké dálky, ale pak na tváři ucítím horké slané slzy. Několikrát zamrkám. Svět se začne trochu rozjasňovat. A vzlyky překvapeně ustanou.

Všude kolem mě jsou lidé. Někteří sedí a nepřítomně hledí do stěn, jiní pochodují po místnosti a další se spolu potichu baví. Teď však všichni zmlknout. Na tolik pozornosti nejsem připravená. Co se vůbec stalo? Jako bych v hlavě měla jedno velké okno, všechny vzpomínky z něj vypadly a radostně se rozletěly do světa. Jako důležité dokumenty, na které člověk vylije kávu. Až na to, že na ně nespadlo jen několik kapek, celý text je naprosto nečitelný. Jako by se písmenka rozplynula na jeden velký flek a ten pak znenadání zmizel.