Na křídlech pomsty ✔️

Kapitola 37.

Jen odkaz draků, jež v nejtemnějších hlubinách vznik.

Tenký řez, zakletí je pryč...

...s tím, co Temné bylo zhoubou...

...jen silná vůle, stejná krev...

...osudnou tou tichou hrozbou.

Žádná touha, žádný hněv

Jen slzy ztiší bolest tvou...

Najednou jako by mě osvítilo nějaké podivné světlo. Světlo prozření. Konečně otevírám oči. Začínám chápat. I když je to nepochopitelné. Začínám přemýšlet o věcech, které se mi dříve zdály nemyslitelné. Neuvěřitelné. Začínám rozumět, pomalu si opakuji každičké slovo. Každé zvažuji. Smysl jeho samotného i místo v celku. Postavení. Jako by každá hláska byl živý člověk. A byli poddaní, o byli dvořané, e dvorní dámy, i vojáci. A ř král, jediný výjimečný a tvrdý.

Co Temné bylo zhoubou. Sobectví. To je zhoubou náš všech. Ztratíme přátele, rodinu a nakonec i sami sebe. Žádná touha, žádný hněv. Nesmím se na lovce zlobit. Ani nesmím toužit po uznání. Oběť pro ostatní, to je vždy ta správná cesta. Tenký řez, jen slzy ztiší bolest tvou, odkaz draků, stejná krev...

Mlčky vytáhnu malý hedvábný pytlíček. Lovec znejistí. Sevře zbraň ještě pevněji. Nechápe to. Nikdo nechápe. Jak by mohli? Pomalu vytáhnu kámen a přiložím si jej k dlani. Soustředím veškerou energii. Jen na ten jediný okamžik. Povolám všechno, co v mých rukou ještě zůstalo. Ucítím mírné chvění, před očima se mi začnou promítat tváře. Julia, matka, paní Frostová. S každým dalším jménem jako bych nabírala další a další sílu. Spatřím tváře, které ani nepoznávám, ale pohlédnu ženám do očí a hned je mi jasné, čím jsou. Nebo spíše byly. Usmívají se tichým, souhlasným úsměvem. Najednou se zpoza víček vynoří obličej paní Mooreové. „Ty máš ještě celý život před sebou, já ten svůj už dožila." Její oči se zavřou a ona naposledy vydechne. Do žil mi proudí další vlna energie. Soustředím se. Víčka křečovitě tisknu k sobě, jako by se měli každou chvíli otevřít a já měla oslepnout. Pořád dokola si opakuji proroctví. Osudnou tou tichou hrozbou, tenký řez, zakletí je pryč. Zakletí je pryč. Jediným pohybem přejedu po dlani. Ucítím palčivou bolest, spalující žár, který pohltí celé mé tělo. Zhroutím se na podlahu, ale nepřestávám opakovat. Nepřestávám. Magie pořád proudí z mých rukou, slova z mých úst. Musím pokračovat. Musím.

Za chvíli už je celé mé tělo v křeči. Během slov několikrát vykřiknu bolestí. Jako bych hořela. Každý sval v těle začne odporovat, vzpírat se a po chvíli pomalu ochabuje. Stejně jako má ústa. Je to těžké. Tak strašně těžké. Už svůj hlas skoro neslyším, slovo splyne se slovem, hláska s hláskou. Všechno zní stejně. Jen jedno stále slyším jasně a zřetelně.

Jen slzy ztiší bolest tvou...

Pak se svět propadne do tmy.