Na křídlech pomsty ✔️

Epilog vol. 2

Rychle doběhnu až ke známému rodinnému domku. Neotočím se. Vím, že je někdo za mnou a neustále volá mé jméno. Vyzývá mě, abych zastavila. Ve jménu zákona. Kašlu vám na nějaký blbý zákon. Má magie je pryč. Vše, čemu jsem v životě věřila, co jsem milovala. Díky ní jsem byla výjimečná, byla jsem někým. Je mou nedílnou součástí, nemůže jen tak zmizet. Už chci otevřít hlavní dveře, když mě zarazí bílá, obyčejná obálka. Neobyčejné však je, že leží přede dveřmi. Ne ve schránce jako všechny případné dopisy. Ona se prostě uvelebila na zápraží a teď mě pozoruje s tichým úšklebkem na tváři.

Milá Angelo,

možná máš teď mnoho otázek. Možná jsi dokonce naštvaná nebo ani pořádně nevíš, co si myslet. Ano. Je to pravda. Přišla jsi o své schopnosti stejně, jako já kdysi ztratila ty své. A já tě nevarovala. Možná mi to teď vyčítáš. Ale zachovala by ses stejně? Když chceme něco dokázat, vždy musíme něco obětovat. Jinak to prostě nejde. Nemůžeme mít všechno. A i když se ti teď možná zdá, že jsi přišla o svou výjimečnost, svou víru. Občas musíme za svobodu druhých zaplatit svou vlastní. Ale nezoufej, život jde dál. Naučíš se žít bez magie, věř mi. Za chvíli už ti to všechno přijde jako jeden velký, nesmyslný sen. Navíc víš, že tvá oběť nepřijde vniveč. Máš dar, velký dar, který mnoho lidí, dokonce i čarodějek, postrádá. Dokázala jsi něco, co se dosud všem zdálo nemožné. Zlomila jsi tu nejhorší kletbu na světě – bezdůvodnou nenávist.

A já mohu konečně dojít pokoje.
Trista Mooreová

Projíždím očima řádky pořád dokola. Snažím se najít důkaz, že je to jen nějaký hloupý vtip. Ale zdá se, že ne. Pomalu se posadím na schod přede dveřmi. Oči se mi naplní slzami. Takže je to pravda. Mé schopnosti jsou pryč. Dočista pryč. Prostě zmizely. Všechna má magie. Přes to všechno se v mém srdci začne rozlévat nepatrný potůček štěstí a radosti. Vlastně to ani nedokážu přesně vysvětlit. Je to jen takový slabý, všemožně potlačovaný pocit smíření.

Najednou na mě padne stín. Postava přede mnou si mlčky přisedne. Slyším jeho dech, zrychlený z dlouhého běhu. Nejspíš vycítil, že něco není v pořádku. Ale nenapadají ho žádná slova. Už se konečně trochu podobá muži, kterým byl předtím. Do tváří se mu opět vrátila barva, krev jako by se nezištně vypařila. Už vypadá mnohem lépe. Unaveně, zmateně, ale alespoň ne tak strhaně. Pomalu se na něj otočím. Zahledím se do jeho modrých očí. V těch nekonečných studánkách se opět skoro utopím, ale když v té průzračné modři lapám po dechu, konečně pochopím ta slova. Život jde dál. Přestože je ze mě teď obyčejný smrtelník, pořád můžu žít. A to je největší ze všech darů světa. Život. Nemohu mít všechno. Ale vlastně všechno mám. Dívám se mu přímo do očí.

„Tak co se stalo?" prolomí ticho Caleb, zdá se trochu znepokojen z mého ztraceného pohledu. Já se jen usměji. Poslední slza najde svůj cíl na sluncem rozpálené zemi. Smutek dozpívá svou poslední pochmurnou píseň. Pak jej vystřídá štěstí.

„Jsme naživu, na ničem jiném nezáleží," odpovím tichým hlasem, „teď je jen na nás, jak jej prožijeme."

S těmi slovy udělám něco, co jsem chtěla udělat už dávno. Ale bála jsem se, nechtěla jsem k sobě nikoho připoutat. Teď už na tom však nezáleží. Žádné nebezpečí, žádní lovci. Pomalu se nakloním k jeho tváři, odhodím všechny obavy, veškeré zábrany. Přitisknu své rty na jeho v tiché slibu. Jeho tvář ztuhne překvapením. Jen se tomu zasměji.

Na mysl mi vyvstane jediná myšlenka. Už se nikdy nebudu bát žít.