Na křídlech pomsty ✔️

Kapitola 9.

Vidím světlo. Jasné světlo, které mi svítí do očí a oslepuje mě. Nevím, kde to jsem ani, proč tu jsem. Mrkám a snažím se zaostřit na jakoukoli věc kolem. Hlavně ať už nevidím jen to hrozné světlo, které mě zcela zbavuje zraku.

Po několika minutách si moje oči přivyknou a já se konečně mohu pořádně rozhlédnout. Ležím na posteli s bílými potahy. Napravo ode mě jsou nějaké složité stroje. Ocitla jsem se v nemocnici, dojde mi a zakleji. Z mých úst však vyjde jen ochraptělé povzdechnutí. Nemůžu být v nemocnici. Nepotřebuji žádné léky. Dokážu se vyléčit sama. Pokusím se zvednout do sedu. Zdá se, že jsem v pořádku. Necítím nic, ani tu podivnou prázdnotu. Vtom si všimnu obvazu na pravé ruce. Zaklepám do něj a on zvláštně zaduní. Je to sádra. Já mám ruku v sádře?

Najednou uslyším blížící se kroky a dveře naproti mě se otevřou. V nich stojí muž v bílém doktorském plášti. Má hnědé vlasy a modré oči. Docela zvláštní kombinace. Když mě uvidí, jeho tvář se rozjasní.

„Konečně jste vzhůru," konstatuje a dojde ke stroji. Nepřestává se usmívat.

„Jak dlouho jsem spala?" zeptám se a jeho úsměv se ještě prohloubí.

„Asi tři dny," odpoví a já na něj vytřeštím oči. Tři dny? To není možné. Určitě ještě spím, pomyslím si a dál muže nevěřícně sleduji. Ten se dívá zamyšleně na obrazovku, která mi přijde až moc složitá, abych z ní něco vyčetla. On ale, zdá se, žádný takový problém nemá. Po chvíli se jeho pohled zase rozjasní a otočí se ke mně.

„Myslím, že jste už docela v pořádku," oznámí mi a já mu úsměv oplatím. Ještě, abych nebyla v pořádku, když se mé tělo dokáže uzdravit úplně samo. Jsem přece čarodějka a navíc jsem z toho nejsilnějšího rodu. Z rodu Bennetů.

„Myslím, že domů můžete už zítra. Pak musíte ještě po týdnů přijít na kontrolu kvůli vaší ruce-"

„Co s ní je?" trochu neslušně ho přeruším.

„Je zlomená," odpoví doktor prostě a pak jakoby si na něco vzpomněl, „No, já teď bohužel musím odejít. A myslím, že v čekárně čeká osoba, která vás chce vidět,"

„Cože? Děláte si srandu?" neodpustím si hodně překvapený pohled. Kdo by mě proboha chtěl vidět? Mě? Vždyť se tu s nikým neznám, nebavím.

„Ne, legraci si rozhodně nedělám. Je tady už od té doby, co vás sem před pěti dny přinesl. Kdybyste se dnes neprobudila, asi bychom na něj museli poslat ochranku," začne se hlasitě smát a já se musím hodně držet, abych nezačala taky, když si uvědomím, že se směje skoro stejně jako Carly.

„Přijdu za vámi zase večer." S těmi slovy odejde.

Oddechnu si a sesunu se zpět na postel. Tři dny. To mi udělalo trochu čáru přes rozpočet. Nemůžu tu ztrácet čas, v nějaké nemocnici. Musím vyslechnout Juliu a najít lovce dřív, než oni mě. Pár chvil jen tak ležím, když najednou někdo zaklepe na dveře. Trhnu hlavou a vezmu první věc, která mi přijde pod ruku, abych se případně mohla něčím bránit. Můj plán se ale naprosto pokazí, když zjistím, že držím v ruce nějaký svazek papírů. Jako zbraň je mi to dost na nic. I když bych mohla vynalézt něco jako papírové kung-fu.

Mé myšlenky na bojová umění se ale zcela vypaří, když zjistím, kdo je za dveřmi. Musím se štípnout do ruky, abych uvěřila tomu, že se něco takového opravdu děje. Samozřejmě, žádnou bolest necítím, ale prázdnota se dostaví okamžitě. Takže to je pravda.

„Ahoj," pozdraví mě hlas a já se na něj dost překvapeně podívám. Asi vypadám dost vtipně, protože se osoba proti mně zasměje, „Doktor říkal, že už je ti líp, tak jsem si řekl, že-" pokračuje, ale já jej zastavím.

„Co tu děláš, Calebe?" položím mu otázku, která mě tíží od chvíle, kdy vešel do dveří.

„Přišel jsem tě navštívit," oznámí mi.

„Ale proč?"

„Jen jsem se chtěl ujistit, že jsi v pořádku. Je to snad trestné?" řekne na svou obranu a já se zamyslím. Dospěji k názoru, že nemá cenu se ho ptát ještě na něco, stejně by mi neodpověděl.

„Prý tě už zítra propustí." Přikývnu.

„Bolí to moc?" zeptá se a ukáže na mou ruku v sádře.

„Jen trochu, ale ta sádra je nepříjemná," odpovím. Spíš vůbec. Ale to on vědět nemusí. Podívám se do těch jeho nekonečných očí. Zdá se, že mi něco tají. Možná je to opravdu jen zdání. Ale musím si dávat pozor.

„Nevíš náhodou, jak jsem se sem dostala? Mám celkem okno," vysvětlím mu.

„Vlastně to vím úplně přesně," řekne a zadívá se na mě „Pamatuješ si, jak tě tam ti blbci mlátili?" zeptá se mě a já přikývnu. Na to se nedá zapomenout. Ale jak o tom ví on, vždyť jsem ho tam nikde neviděla?

„Když jsem to uviděl," pokračuje, „ihned jsem zakročil," řekne jako by to vše vysvětlovalo „Pak jsem tě odvezl do nemocnice."

„A co se stalo s ostatními?" Když si vzpomenu na ty tři zbabělce, chce se mi je vykopnout až na měsíc, ale přesto mě to zajímá. Nevím, co Caleb myslel tím zakročil, ale něco mi říká, že to není nic hezkého.

„Nic vážného, teď jsou na policii kvůli napadení," odpoví a zdá se, že už to nechce rozebírat. To mě ještě utvrdí v názoru, že to nebylo nic pěkného, ale dobře jim tak. Neměli pokoušet karmu.

Chvíli jsme oba ponořeni ve vlastních myšlenkách, když se ozve zvláštní zvuk. Caleb ihned zpozorní. Vytáhne svůj mobil a podívá se na displej. Potichu zakleje a otočí se směrem ke mně.

„Promiň, musím jít," oznámí mi, „Uvidíme se zítra." S těmi slovy vyjde na chodbu. Poslední co slyším, je jeho hlas, když říká své jméno. Je plný obav.