Na křídlech pomsty ✔️

Kapitola 23.

Běžím takovou rychlostí, jakou se jen mezi stojany plnými knih odvážím. Zahýbám prudce doleva, potom doprava. Kličkuji, snažím se jej zmást. Bohužel, nejvíce zmatu sama sebe. Nepřemýšlím, prostě běžím, nedávám pozor na cestu. Zakleju, když se kolem mě police sevřou a já skončím ve slepé uličce. Jediný východ teď zastoupí muž v obleku.

„Jak je tohle možné?" zašeptá a mlčky si mě prohlíží, od hlavy až k patě. Nevím, co říct, co dělat. Mozek mi jede na plné obrátky, a přesto nedokážu vymyslet nic smysluplného. Mám být mrtvá, žádná smysluplná výmluva snad ani neexistuje.

„Jak to myslíte, pane?" odvážím se po chvíli konečně promluvit a v hlavě se mi začne rýsovat plán, „my se známe?" zeptám se nechápavě a snažím se nahodit ten nejnevinnější výraz. Caleb neodpovídá a tak to zkusím znovu, „asi jste si mě spletl s mou sestrou Angelou, to občas lidé dělají. Ať odpočívá v pokoji," obrátím oči k obloze a předstírám, že se modlím.

„Nedělej ze mě blázna, Angelo, nedělej ze mě už zase blázna," začne tichým hlasem, „nikdo nemá takové oči, takový hlas. Můžeš si odbarvit vlasy, oblékat se podle nejnovějších trendů, ale mě neoklameš," na chvíli se zarazí. Přemýšlí, přemýšlím tak usilovně, až začnu pochybovat o tom, že by si všiml, kdybych odešla. Už to chci zkusit, když pokračuje: „Jak jsi to dokázala? Byl jsem tam, Angelo, viděl jsem, jak ta budova spadla, všichni se shořeli na popel. Jak to, že žiješ? Jak? Jak je něco takového vůbec možné? A chci slyšet pravdu."

„Pořád nevím, o čem to mluvíte," snažím se stále hrát svou roli, i když vím, že je to marné.

„Chci slyšet pravdu," zopakuje Caleb klidným hlasem, „jinak tě vezmu na oddělení a tam z tebe tu pravdu dostaneme, přede všemi. Jsem si jistý, že se bude tvé DNA shodovat. Nechci ti nijak ublížit, jen chci vědět, jak." Povzdechnu si.

„A když ti řeknu pravdu, necháš mě jít a už tě nikdy neuvidím?"

„Ano, nechám tě jít a už mě nikdy neuvidíš," odpoví klidně, ale v jeho očích zahlédnu průtrž emocí. Je zmatený, to chápu. Ale nemůžu mu říct pravdu, i kdybych si to přála, nevěřil by mi.

„Víš, někdy je pravda tak nepravděpodobná, že je lepší slyšet lež. Pravdu bys mi nikdy neuvěřil. Některé věci prostě přesahují tento svět a není možné jim zcela rozumět. Některé věci nemají vysvětlení." Zkusím jej uchlácholit prázdnými slovy, ale jeho pohled se ze zmateného změní na nesmlouvavý. Vytáhne menší kovovou krabičku a dá si ji výstražně k ústům.

„Jediným pohybem ruky přivolám Halla. Určitě bude všechny na oddělení zajímat, jak to, že Angela Stormová stále žije." Jeho ruka se začne nebezpečně přibližovat k ústům.

„Fajn, fajn, jen klid. Není to vydírání nebo tak něco? Neměl by ses teď zatknout? No, to je jedno, dobře, chceš pravdu, máš ji mít. Ale musím začít úplně od začátku. Víš, měla jsem opravdu kouzelné dětství. Než mí rodiče zemřeli, byla to nejlepší léta mého života. Oni to totiž nebyli obyčejní rodiče. Moje maminka, pod jejíma rukama každé pohádky ožívaly, byla to neuvěřitelně nadaná léčitelka, dokázala zhojit odřené koleno pouhým pohlazením, víš."

„Takovou představu mají o svých rodičích každé malé děti, protože ještě neví, jak to v životě chodí, myslí si, že má jejich matka nějaké nadpřirozené schopnosti, vidí ji jako hrdinku. Četl jsem o tom dost zajímavou studii," přeruší mě Caleb, „to ale stále nějak nevysvětluje, jak ses dostala z té budovy."

„Ale má matka opravdu měla nadpřirozené schopnosti a já je po ní zdědila. Pamatuješ, za koho jsem šla na ten školní večírek? Když ses ptal, jak jsem udělala to kouzlo?" Natáhnu ruku a vytvořím v dlani stejný malý zelený ohýnek, jako na oslavě. Caleb se na mě nechápavě podívá, „Nebyl to žádný trik, žádná iluze." Pomalu kouzlo zvětším, až zahalí do zeleného světla skoro celou místnost, „Pravdou je, že jsem se z té budovy přemístila na bezpečnější místo. Vy byste to nejspíš nazvali teleportací. Pravdou je, že jsi měl pravdu, mám tajemství, velké tajemství, které před ostatními skrývám, proto jsem tak uzavřená," na chvíli se odmlčím a sleduji jeho oči, bezedné modré studánky se teď naplnily strachem. Jak typické. Lidé se nás bojí, proč jsem si myslela, že to bude u Caleba jiné?

„Pravdou je," zašeptám a věnuji mu poslední, klidný pohled svých zelených očí, které jsou teď rozžhaveny, skoro průsvitné, „že jsem čarodějka." S těmi slovy se otočím, musím zadržovat slzy a soustředit veškerou svou energii. Veškerou moc, co mi ještě zbyla.

Když se ocitnu ve svém pokoji, sladkém, bezpečném pokoji, svalím se na postel. Ten strach, děs v jeho očích. Proč jsem se jen odvážila doufat, že by mě mohl kterýkoli smrtelník brát takovou, jaká jsem?