Na křídlech pomsty ✔️

Kapitola 4.

„Ahoj, ty musíš být Angela," ozve se ihned, když vejdu do místnosti. Spatřím paní ve středních letech, se světlými, skoro až bílými vlasy a příjemným úsměvem. Výrazné červené brýle ji ještě přidávají na neobvyklosti, „já jsem Jane Frostová, učitelka a zároveň také zástupkyně. Paní ředitelka má ještě proslov v několika třídách, ale já to můžu klidně převzít," říká rychlým, příjemným hlasem. Cosi v něm mě uklidňuje. Dodává mi sebedůvěru.

„Dobře, děkuji," odpovím. Rychle vytáhnu z tašky složku se vším potřebným a podám ji ženě. Ta mi věnuje zářivý úsměv.

„Ale, neděkuj, to je maličkost. Jsem ráda, že jsi zpátky," usměje se snad ještě zářivěji a po chvilce hned pokračuje, „slyšela jsem, že jsi vzorná studentka. A taky ráda čteš, to mě těší, jsem taky hlavní knihovnice, takže kdybys cokoli potřebovala, stačí říct." Vzorná studentka? To myslí vážně? Kdo ji mohl něco takového říct? Pro všechny učitele jsem byla spíš lajdák, který neplní úkoly, polovinu výuky prospí a ještě je drzá. S tím čtením to byla pravda. Taky jsem si možná občas v hodině četla něco, co jsem neměla. Ale že bych byla nějaká nadšená čtenářka? Vždyť celý můj život je jedno velké dobrodružství a knihy jsou stejně jen lži, nereálné situace, které mají odvést naši mysl od problémů. Mně stačilo to, co jsem dennodenně zažívala. Ale v přítomnosti té ženy prostě nejde být negativní.

„Dobře, budu na to pamatovat," také se pokusím o úsměv a s následným na shledanou opustím místnost. Zdá se mi to, nebo se tu všichni lidé chovají divně? Jsou tak milí. Ani Carly nebyla tak strašná jako před rokem. Tady něco nehraje.

Po chodbě přímo sprintuji do třídy, ale není mi to nic platné. Když dojdu ke dveřím, už jsou stejně zavřené. Co nejnenápadněji otevřu dveře a snažím se proklouznout do jedné z volných lavic. Bohužel se mi to nepovede a učitelka mě zmerčí hned po dvou krocích.

„Ale ale, kohopak to tu máme? Už jsem se bála, že nám ani neuděláte radost svým příchodem, slečno Stormová." Sakra, tu učitelku poznávám. Je to paní Gayleová. Mívala mě na matiku a nemůžu říct, že by mě měla zrovna v lásce. Ale to snad nikoho. Tak egocentrickou a namyšlenou osobu jsem snad ještě nepotkala.

Omluvím se a snažím se, aby to znělo co nejupřímněji, i když to tak vůbec nemyslím. Když se posadím do lavice, tak se ani neobtěžuji s nachystáním věcí. Zadívám se z okna a ignoruji učitelčin vysoký pisklavý hlas. Pořád opakujeme. Proč bych neustále plýtvala svou pozorností na něco, co jsem slyšela už více než desetkrát. Stejně mi bude matika na nic, když se možná ani nedožiji rána. Což je celkem možné, když vezmu v úvahu, že jsou mi asi v patách lovci. Je jen otázkou času, kdy mě zase najdou. I když doufám, že jsem je trochu zmátla, když jsem se vrátila. A dostudovat přece můžu i se čtverkou z matiky.

„Takže, jaký je výsledek, slečno Stormová?" obrátí se na mě učitelka, ale já pořád jen hledím z okna. Ještě několikrát mě osloví. Když si konečně uvědomí, že ji prostě neslyším, bouchne mi prudce do lavice. Já se na ní s co největším klidem podívám.

„Děje se něco?" zeptám se jí. Všichni ostatní z toho mají velkou legraci, bohužel až na učitelku.

„Ptala jsem se vás, jaký je výsledek cvičení 178 na straně 80." Já jsem se zatvářila, že přemýšlím, ale ve skutečnosti se zaposlouchám do hlasů, jestli náhodou někdo neříká správný výsledek. To je jedna z výhod mých schopností. Dokážu slyšet hlasy na jakoukoli vzdálenost. Naštěstí si právě jedna z té chytřejší části třídy kontroluje výsledek se svou sousedkou.

„Výsledek je 1 185,459," řeknu a doufám, že ta holka umí aspoň trochu počítat. Učitelka vykulí oči a nalistuje si výsledky, aby si to mohla zkontrolovat.

„To je správný výsledek," řekne nevěřícně a probodne mě nenávistným pohledem. Asi doufala, že mi dá první pětku, „ale zajímalo by mě, jak jste to zjistila, když ani nemáte otevřenou učebnici." Sakra, to mi nedošlo. Jen nevinně pokrčím rameny.

Najednou se otevřou dveře a v nich se objeví člověk, který na sebe ihned strhne veškerou pozornost. Ani paní Gayleová si mě už nadále nevšímá. Všechny pohledy se upřou na příchozího. Caleb zvučně pozdraví a vkročí do třídy. Jako by sem vůbec nepatřil. Je tak vyrovnaný. Vyzařuje z něj jakási vnitřní energie. Možná se to zdá jen mně. Ale ne, to by určitě teď všechny holky tak netajily dech. Je na něm něco zvláštního. Paní Gayleová ihned změní svůj výraz z rozezleného na příjemný.

„Dobrý den. Třído, ráda bych vám představila našeho nového studenta Caleba Woodarda, přestěhoval se k nám až z Oklahamy." Všechny holky zalapají po dechu. Já jen protočím oči. Nepředstavují se noví žáci náhodou už první den? „prosím, Calebe, posaď se, a kdyby ti bylo cokoli nejasného, jen se ptej." Nevěděla jsem, že dokáže být tak milá. Těžko uvěřit, že je schopna alespoň jednoho vlídného slova. Caleb jen přikývne a zamíří do lavice. Až pozdě si uvědomím, že jsou ještě dnes všichni ve škole. A že jediné volné místo je u mě. Proč já? Studovat, musím studovat.

„Vypadá to, že chodíme spolu do třídy," pronese s úsměvem a já jen přikývnu. Nevím, co mám říct, co dělat. Ten kluk mě znervózňuje. Jeho oči. Je v nich tajemství. A tajemství většinou neznamenají nic dobrého. Vždy je tu totiž důvod, proč se skrývají. Musím si na něj dát pozor.

Celý zbytek hodiny se soustředím na výklad učitelky, ať je mi to sebevíc proti srsti, jen, abych se nemusela bavit s ním. Pořád vypadá tak vyrovnaně. Jak může být tak klidný, když já v jeho přítomnosti skoro zadržuji dech?

Konečně se, po nekonečné hodině plné čísel a kupodivu i písmen, rozezní zvonek oznamující mnou tak očekávaný konec hodiny. Přivítám ho s otevřenou náručí, rychle si vezmu tašku a prudce vstanu ze svého místa. Nehodlám v téhle třídě být už ani o minutu víc. Teď mám francouzštinu a, jak se zdá, se svým sousedem se tam asi nepotkám, když uvidím v jeho rukou knihu s podivným a pro mě zcela nečitelným nápisem. Asi španělštinář. Mé malé, nepatrné vítězství.

Po obědě vyjdu ze školy. Do tváře mě uhodí studený vítr a já si svou koženou bundu přitáhnu víc k tělu. Rozhodnu se, že se půjdu podívat po nějaké brigádě, která by se mi opravdu hodila, protože v tom obřím domě sotva splácím elektřinu. Ale je to to jediné, co mi po rodičích zbylo. Je to mé dětství. Nemůžu se jej jen tak vzdát. Ani nechci.

Jdu jen tak po ulici a snažím se najít alespoň nějaký inzerát. Bohužel se zdá, že tu nikoho nepotřebují, a když ano, tak nepotřebují mě. Po asi hodině nesmyslného pochodovaní si vzpomenu na bar, kde jsem kdysi pracovala. Sice jsem to tam nesnášela a je pravda, že lidé, co tam pracovali, mě taky neměli zrovna v lásce, ale pamatuji si, že měli vždy hodně míst. Tak se vydám tam a jen doufám, že to ještě nezavřeli.

Je tam. Stojí na stejném místě a vypadá úplně stejně, jaksi ho pamatuji. Když vejdu dovnitř, udeří mě do nosu ten známý zápach alkoholu. Není tu moc lidí a tak se bez problému dostanu až k baru. Tam stojí nějaká mladá dívka s blonďatými dlouhými vlasy.

„Ahoj, já jsem Angela, mohla bys mi prosím zavolat toho, kdo to tu vede?" řeknu co nejpřátelštějším tónem. Ona se na mě unaveně podívá a beze slova odejde dozadu. Po chvíli konečně přivede pana Casse, vedoucího a taky nejnepříjemnějšího člověka, co znám.

„Tak jste se přece jen vrátila," poznamená a prohlédne si mě od hlavy až k patě. „co tu chcete?" zeptá se mě svým typickým nepříjemným tónem.

„Chtěla bych tu zase pracovat." Pan Cass se jen rychle zasměje. Ale rozhodně ne pobaveně.

„Já nevím, bylo s tebou dost problémů a navíc si na tebe dost návštěvníků stěžovalo." Pak měl ještě několik dalších námitek, ale já stejně věděla, že mě přijme. Nemá jinou možnost. Už jen z podivně napjatého prostředí a hluboké vrásky na čele pana Casse rozpoznám, že má podnik už nejspíš svá nejlepší léta za sebou a hodí se každá pomocná ruka.

„Tak, za zkoušku nic nedám," řekne si sám pro sebe a pak se obrátí ke mně, „Budeš tady týden na zkoušku,"oznámí mi a podá mi vizitku, „Pracovat budeš vždy od jedenácti do jedné, zítra ti řekne tady Amanda, co a jak," oznámí mi, naposledy se na mě podívá a odejde. Já to vezmu jako vhodný čas k odchodu a tak se otočím a vyjdu směrem k domovu.