Na křídlech pomsty ✔️

Kapitola 24.

Jako by to byl jen sen. Jeden velký sen. Malé zpestření. Jako rudá na černobílém obraze. Ilustrace v knize. Hned poté se život opět navrátil do stejných kolejí. Do těch starých, ošuntěných, mrzutých kolejí.

            Chvilku poté jsem si lámala hlavu. Říkala jsem si, třeba jsem si strach v jeho očích jen nalhávala, třeba mě teď znovu najde, navštíví, aby mi řekl, že mě má rád takovou jaká jsem, respektuje mě a chtěl by o mě zjistit víc. Jako v příbězích. Ale, jak už jsem dávno zjistila, můj život byl spíše noční můra. Nic nikdy nevycházelo tak, jak jsem si to vysnila. A teď to nebylo jinak. Samozřejmě, nemyslete si, že jsem tak dětinská. Na jednu stranu jsem ráda, že je vše zase ve starých kolejích. Všechno je takové jistější. Jsem naživu, co více si přát?

            Myšlenky však pomalu opadávaly, jako jehlice modřínu, a já se začala opět věnovat přítomnosti. Mým světem se opět staly nekonečné police knih, milí i nevrlí studenti, kteří se smíchem komentují můj přízvuk. Ulice plné lidí, žen i dětí. Mužů v oblecích s kufříky, staré páry, podpírající se navzájem jako dva stoleté stromy. Stejné domy, ulice, řeky, rybníky, parky, stromy. Vše bylo stejné.

            Právě vycházím z knihovny, byla tam nějaká akce a tak jsem musela zůstat až do pozdních večerních hodin. Mě to ale nevadí. Některé přednášky byly zajímavé a konečně jsem jim už rozuměla. Navíc, stejně bych neměla co dělat. Venku už je tma, ale mě to nevadí. Vlastně mám tmu ráda. Připomíná mi naši rasu. Čarodějky. Také jsme temné, ale je v nás i trocha krásy. A neděláme nic špatného. Alespoň to by mohlo lovcům dojít. Vždyť se snažíme spíše pomáhat než škodit. Bylo hned několik případů zázračných uzdravení. A kdo má asi něco takového na svědomí? No, lovci rozhodně ne. Ti jen ničí.

            Zajdu za roh s myslí stále bloudící v oblacích. Tuhle trasu absolvuji každý den, celé dva roky. Celých 728 dní. Už nad tím ani nepřemýšlím. Mé nohy mě vedou sami. Nepotřebují mou duševní přítomnost.

            Najednou mě neznámá síla odhodí do postranní uličky. Jako blesk z čistého nebe. Rychle se vzpamatuji a snažím se vyhodnotit situaci. Co se to sakra stalo? Všude kolem mě se rozprostírá tma. Nedosahuje tu žádné světlo z pouličních lamp, žádná zářivá okna. Jen tma, která se z příjemné změní na děsivou. Odhodí svou chlácholivou tvář a odhalí se tmavé zuby ve zlomyslném úšklebku. Něco se děje, o tom není pochyb. A já musím jednat rychle, než se to něco obrátí v ještě něco horšího.

            Zvednu ruku a několikrát lusknu. Soustředím veškerou svou energii. Ale nazelenalý pramínek, který z mé ruky většinou pohotově vytryskne, je pryč. Co se to sakra děje?

            „Ale, ale, kohopak to tu máme? Moc mě to mrzí, čarodějko, ale dokud jsem tu já, máš se svým podlým čarováním utrum." Pohotově se otočím za hlasem. Když si mé oči alespoň trochu přivyknou tmě, uvidím muže, asi toho nejvyššího chlapa, kterého jsem kdy viděla. Má přísnou tvář a ostře řezané rysy. Někoho mi připomíná. Z jeho pohledu srší neskrývaná nenávist. A mě je hned jasné, s kým mám tu čest. No, Angelo, jednou to muselo přijít. Teď mu uteč, jako už tolikrát předtím, sbal si kufry a odleť nejbližším letadlem. Vlastně jsem slyšela, že Finsko je krásná země. Nebo Norsko či Švédsko. Tolik možností. Jen se odtud dostat.

            „Tak bys mohl laskavě odejít, abych mohla na celou tuto zemi uvrhnout hrozivé zakletí," navrhnu mu s ironií v hlase. Už mě ti lovci opravdu vytáčí. Pořád se nás snaží zlikvidovat, ale proč, sakra, proč? Muž to zřejmě nepochopil a chřípí se mu ještě rozšířilo pod náporem další vlny vzteku.

            „Nic svými hrozivými čáry už nezničíš, o to se postarám," pronese a přikrčí se k útoku. Já jej napodobím. I když vůbec nevím, co mám dělat. Bojovat jsem se nikdy neučila, měla jsem magii, to mi vždy stačilo. I s lovci jsem se dokázala vypořádat s její pomocí. Ale to bylo předtím, než vyvinuli nějaké podivné sérum na potlačení veškeré naděje. Už jsem se s ním setkala, dvakrát a nebylo to nic příjemného. Teď to bude nejspíš po třetí. Až na to, že mi nikdo nepíchl nějakou injekci ani mi nedal pouta touto kapalinou napuštěné. Ten muž se mě ani nedotkl a přesto se svými zaklínadly nic nezmůžu. Jak je to možné?

            Najednou, bez varování muž vystartuje vpřed, přímo na mě. V pravé ruce se zaleskne ostří ocele. Asi kapesní nůž. Rychle uhnu stranou. Mé reflexi nejsou tak dobré jako vždy, má rychlost není nic s porovnání s magií. Muž mě chytí za paži a smýkne mnou ke zdi. Na krku ucítím nepříjemný chlad kovu, prostupuje celým mým tělem.

            „Vždycky mi říkali, že čarodějky jde zabít jen ohněm. Co když je ale připravím o hlavu? Naroste jim znovu?" pronese tichým pobaveným hlasem se skrytou výhružkou. Já jeho slova však skoro neslyším. Vnímám jen ocel na své kůži. Opatrně polknu. Ucítím jemné škubnutí, když nůž projede první tenkou vrstvou kůže. Na povrch se dostanou první kapičky krve. Jako malinký potůček stékají po mém krku. Zažila jsem toho už hodně, ale tohle je jedna z nejhorších. Ta bezmoc a strach. Jako balancování na hraně útesu. Jediný pohyb a je konec. Musím něco udělat. Prostě musím. Ale co? Utéct. To se však lépe říká, než dělá. Hlavně v takové situaci.

            Najednou uvidím na druhé straně temné uličky pohyb. Svitne mi nepatrná hvězda naděje. Možná mě někdo viděl, ví co se děje a zavolá policii. Nebo kohokoli. Nějakou pomoc. Teď by mi stačila i osmdesátiletá babička. Prostě někdo, kdo by odvedl pozornost.

            „Policie!" ozve se a ze stínů se vynoří neznámý muž, „odhoďte zbraň a dejte ruce nad hlavu, ať na ně vidím," pokračuje, ale útočník se tomu jen zasmál.

            „A oni si nedávají pokoj. Pořád se pletou do věcí, do kterých jim nic není, co Angelo?" řekni jim, že je tu vše v pořádku, že mohou pokračovat v cestě a řešit nějaké důležitější věci, nemám pravdu? My se o vás přece postaráme," mrkne na mě, nesundávaje nůž z mého krku. Mlčím a vyděšeně hledím na policistu. Jeho tvář stále skrývá stín, na sobě má na míru střižený oblek. Napadne mě jedno jméno, ale ihned ho vypudím z hlavy.

            „Odhoďte zbraň a dejte ruce tak, ať na ně vidím," zopakuje důrazně a začne se po malých krůčcích přibližovat. Cítím, jak muž trochu uvolní stisk. Nůž se přesune z mého krku vpřed, chystá se bránit. Myslí si, že je to jeho šance. Že se zbaví obou dvou. Ale je na omylu. Tohle je má šance. Trhnu sebou a vrazím loket do obličeje tak prudce, že na chvíli skoro ztratí rovnováhu. Co jsem asi dělala, když jsem skončila každý den v práci? Trénovala svou magii. Ale také své přirozené schopnosti. Po té nepříjemné zkušenosti s lovci už vím, že se nemůžu spoléhat jen na své čáry. Začala jsem cvičit, posilovat a pár měsíců jsem chodila i na sebeobranu. Konečně ty chvaty mohu využít v praxi.

            Uhnu vpravo a zaútočím pěstí na levou tvář. Zásah. Chytnu mu ruku a snažím se mu vytrhnout nůž. Marně. Je silnější, mnohem silnější než jsem předpokládala. Pomalu začne mířit nožem k mé ruce. Snažím se vysmeknout. Tohle nevypadá dobře. Najednou útočník ztuhne. Pustí nůž i mou ruku jako bych pálila a naprosto znehybní. Všimnu si tajemného muže, jak stojí za ním a tiskne mu hlaveň pistole na temeno.

            „Zatýkám vás za napadení Angely Stormové, cokoli řeknete, může být a bude použito proti vám," odříkává, zatímco tiskne muži ruce za záda. Já jen zatajím dech. Ne, já nejsem Angela. Jsem Katherine Gainesová. Kdo to sakra je, že zná mé pravé jméno? Když vyjde na světlo, konečně mi to dojde. Ten skvěle padnoucí oblek, sametový hlas.

            „Calebe?" Proč mě to stále tak překvapuje? Vždycky se objeví v mé přítomnosti a mě to stále udivuje. Poučím já se někdy? Jmenovaný se konečně otočí na mě.

            „Přijď v sedm hodin do kavárny na rohu ulic Navrátilova a Vodičkova. Musíme si promluvit."