Na křídlech pomsty ✔️

Kapitola 19.

Nedokážu to. Nedokážu pomstít Julii. Bez magie jsem zcela bezmocná. Měla jsem víc zapracovat na své síle a obratnosti, místo kouzel, které mi jsou teď stejně k ničemu. Proč jsem jen přijela do tohoto města? To jsem si opravdu myslela, že se mohu jen tak postavit lovcům. To jsem nevěděla, jak bezmocná proti nim jsem? Nebo jsem si to jen nechtěla připustit? A proč jsem nezůstala ve Francii? Nedostatek peněz se vyřešit dá, smrt ne. Proč jsem se vrátila do tohoto prokletého města?

Snažím se zůstat vzhůru, ale je to čím dál tím těžší. Cítím bezmoc a beznaděj. Vím, že se odsud nikdy nedostanu. Alespoň ne naživu. A i přes to všechno stále malá část mě hloupě doufá, že se mě Caleb stále snaží najít. Že obdržel můj dopis a teď pátrá po jakékoli jiné stopě, která by jej ke mně přivedla. Je to krásná představa. Já jsem jako princezna, kterou unesl hrozivý drak a on je princ, který mě přišel zachránit.

Hodiny, dny, možná i týdny však plynou a já už pomalu ztrácím i tuhle nepatrnou naději. Nejspíš to už prostě vzdal. Tedy jestli vůbec začal. Nedivila bych se, kdyby celý můj případ hodil za hlavu. Vždyť si za to mohu sama. Neměla jsem být tak neopatrná.

Náhle se otevřou dveře a v nich se, jako obvykle, objeví Matthew. Zjistila jsem, že Carly je proti někomu takovému, jako je on milost sama. Protože jeho slova se vám do srdce zabodnou jako dýky a ještě v něm dlouhou dobu zůstanou. Na rozdíl od naší školní hvězdičky, on vždycky ví, co v danou chvíli říct, aby svého protivníka trefil do jeho nejslabšího místa. Navíc mě nenávidí. Za něco, co jsem ani neudělala.

„Tak jak ses vyspala, Angelo? Dorůžova?" Na tváři se mu objeví jeho typický úšklebek, ale něco v jeho očích se změnilo. Vypadá trochu nejistě. Možná to způsobuje člověk, který přišel s ním, „To je dobře, protože dnes musíš být opravdu svěží. Chci ti totiž někoho představit." S těmi slovy vystoupí ze stínů muž, který jej následoval a já pomalu propadám zoufalství. Proč zrovna já?

„Už jsme se setkali," řekne klidně hlasem zbaveným emocí muž. Ten hlas už jsem jednou slyšela. To on se postaral o můj únos, „Jsem Scott Aladion," představí se mi, i když něco takového vůbec není zapotřebí. Je známý mezi všemi čarodějkami. Jako jeden z nejobávanějších lovců. Ne jen, že čarodějky zabíjí. Nejdřív na nich dělá různé pokusy ve jménu vědy. Prý, aby se lidstvo posunulo dál.

To je ten okamžik, kdy se už opravdu bojím. Ne jen o tom, jestli zemřu, to už je v této chvíli jasné. Jde tu také o to, co se stane předtím. A jestli to pro mě bude alespoň trochu snesitelné. Protože Scott Aladion je známý taky kvůli krutosti a chladnokrevnosti, se kterou se chová ke všem čarodějkám. A já rozhodně nebudu výjimkou.

Na své tváři svůj strach ale neukážu. Má tvá je stále ledově klidná bez jakýchkoli emocí. Beze strachu oplácím pohled člověku přede mnou. Je, co se stane. Musím jim všem ukázat, jak moc jsou čarodějky silné. A že se hned tak nevzdají.

„Tak, Angelo," začne svým zcela klidným hlasem, kterým vzbuzuje ještě větší strach, „Jsi velice zajímavá dívka," oznámí mi a čeká na mou reakci.

„Rozhodně zajímavější než vy," neodpustím si kousavou poznámku. Vím, že toho budu nejspíš později litovat, ale žijeme je jednou, nebo ne? Scott se jemně usměje, ale jinak jej má poznámka nijak nevyvede z míry.

„Už jen tvůj životní příběh je jako z nějakého románu," pokračuje, „Zabili jí kamarádku a tak se jim přišla pomstít." Na chvíli se zamyslí, „Bohužel tvůj příběh neskončí dobře jako v knihách. A za chvíli si na tebe nikdo nevzpomene. Stejně jako na všechny čarodějky."

„Mýlíte se," řeknu pevně a on nestihne skrýt své překvapení. Nejspíš nečekal, že ho přeruším, „Hledá mě policie, za chvíli vás tu najde. Tento příběh sice bude obsahovat špatný konec, ale můj to nebude." I já se podivím nad tím, jak přesvědčivě a pevně můj hlas zní. Scott se nejdřív podívá na Matthewa pohledem „to jsme si nedomluvili". Ten je pokrčí rameny a vydá několik rozkazů, aby ostatní zkontrolovali okruh několika kilometrů. Scottovu tvář opět ovládne klid.

„Jak už jsem řekl, váš příběh je velmi pozoruhodný. Když ještě přidáme fakt, že vám lovci zabili nejen nejlepší kamarádku, ale i vaše rodiče." V tu chvíli se zarazím a nevěřícně na něj vytřeštím oči.

„Co to říkáte?" zeptám se jej roztřeseně a mi věnuje na oko lítostivý pohled.

„Takže oni vám to ještě neřekli?" Jeho oči se trochu zachmuří, „Smrt vašich rodičů nebyla žádná náhoda, to mí muži narazili do jejich auta." Můj mozek se snaží tyto informace zpracovat, ale nejde to. Prostě to nejde. Chci pryč.

„Je mi to líto."

„Ne není," řeknu vyrovnaně.

„Prosím?"

„Není vám to líto," nadhodím klidně, „Všechna ta vaše lítost a omluvy. Jsou to jen prázdná slova. Chcete mě zlomit. Získat nade mnou moc. Ale to se vám nepovede!" vykřiknu a ucítím svou magii, která byla dosud pohřbená hluboko pod povrchem. Vstanu a vytrhnu se z pout. Lovci včetně Scotta a Matthewa celou scénu zmateně sledují.

Celou místnost ozáří nazelenalé světlo, které všechny přinutí lapat po dechu. Ani nestihnou vzít do rukou své zbraně. Díky mé mysli už všechny letí doprostřed místnosti. Má magie se vrátila. A já jsem tu teď v celé své síle.

„Myslíte si, že dokážete naši magii pohltit? Že ji dokážete odstranit? Myslíte si, že je to tak jednoduché? Opravdu? Tak to vás budu muset vyvést z omylu. Magie je naší nedílnou součástí. Nemůžete nám ji vzít."

„Všechno se dá vzít," zasípe Scott, který se jen tak tak drží na nohou. Pak ale udělá něco, co rozhodně nečekám. Vytáhne nůž a mrští ho po mě takovou silou, že ani nestihnu zareagovat. Ochromí mě příšerná bolest nohy, která mě přinutí, abych se zhroutila na zem. Nejspíš je zbraň také napuštěna tou zpropadenou tekutinou. Rychle nůž vytrhnu. Ale ráda se nezacelí hned, jak očekávám, ale pomalu, jako by se mi rudá krev vytékající z rány bezstarostně vysmívala. Zelený kouř se ihned rozplyne a vypadá to, že se karty opět otočily a ne zrovna v můj prospěch.

„Nikdo ani hnout," vykřikne hlas, který bych poznala snad kdekoli a do místnosti vtrhne hned několik policistů. Já stále jen bezmocně ležím na zemi a snažím se nepodléhat bolesti. Lovci se ihned chopí svých zbraní a následně se jejich těla svezou na zem beze známky života. Uvidím Matthewa. Jeho oči už jsou taky skelné a bez života. Nemohu si pomoct. Prostě se musím usmát. A kdo se směje teď, ty jeden blázne?

Když Calebovi oči najdou ty moje, už se usmívám. I přes všechnu bolest jsem šťastná. On to dokázal. Našel mě. Přišel, aby mě zachránil. Možná to pro mě ještě skončí dobře. Rozběhne se ke mně, ale já jen zavrtím hlavou. Teď musí zpacifikovat nepřátele. Já počkám.

Když už jsou všichni mrtví nebo zatčení, policisté se začnou trousit pryč. Caleb mi podá ruku a já ji vděčně přijmu. Pomalu se s jeho pomocí belhám k východu. Konečně je tady klid. Slyším jen naše kroky a tiché tikání. Počkat. Tikání?

Rychle zpozorním a zasáhnu právě včas. Ozve se jedno silné pípnutí a celý dům se otřese pod obrovským výbuchem.

Tak by se to alespoň mělo stát. Ale nestalo. Ne, když mám zpět svou magii. Soustředím veškerou svou sílu, která mi ještě zbyla, a zadržím bombu uprostřed pohybu. Caleb se vyděšeně podívá na mou ruku, kolem které jsou teď malé zelené jiskřičky a poté obrátí svůj pohled na obrovskou ničivou vlnu, která nás měla už dávno zabít.

„Uteč!" vykřiknu. Cítím, jak mě pomalu opouští energie.

„Nenechám tě tady," odpoví. Já si jen povzdychnu. Nechci jej děsit. Opravdu ne. Ale zoufalá situace si žádá zoufalé řešení.

„Běž!" zahřmím hlasem podobným vlnobití a mé okolí se opět zabarví do zelena.

V Calebových očích se vystřídá hned několik emocí. Strach, zoufalství, zamyšlení a potom smíření. Rychle se rozběhne k východu a mě spadne kámen ze srdce. Alespoň jeden z nás to přežije.