Na křídlech pomsty ✔️

Kapitola 12.

To nemůže být pravda. To prostě není možné. Ono to kouzlo funguje. Právě přede mnou stojí Julia. Ta Julia, kterou před několika lety unesli. Stojí přede mnou má nejlepší přítelkyně, kterou našli před několika dny mrtvou. Chvíli obě jen tak stojíme a snažíme se pochopit přítomnost té druhé. Díváme se na sebe a ani jedna z nás nemůže uvěřit vlastním očí.

„Jsem to já, Jul," oznámím jí a z očí se mi vyhrnou první slzy. Julia je na tom podobně. Rozběhne se ke mně a napřáhne svou náruč. Když mě však chce obejmout, projde skrze mě. Obě sebou trhneme. To je důkaz, že se něco změnilo. Že je Julia opravdu po smrti. Že už nikdy neucítím její vřelé objetí, že už si spolu nikdy neplácneme. Tato skutečnost způsobí, že už nechám své slzy plynout. Kéž by to nebyla pravda. Kéž by ty předcházející roky byla jen nějaká noční můra, z které bych se probudila a měla svou nejlepší kamarádku zase zpátky. Ale není a já to dobře vím.

„Jsem tak ráda, že tě zase vidím," řekne Julia s úsměvem, která už překoná prvotní zklamání, „Ani nevíš, jak moc jsi mi chyběla,"

„Ty mě víc," oznámím jí a obě se na sebe usmějeme.

„Ale co tu děláš?" zeptá se „Co ještě děláš v tomhle prokletém městě? Teď už jsi měla být na druhém konci světa, jak jsme se domluvili."

„Nemohla jsem," řeknu „Nemohla jsem jen tak odejít a na všechno zapomenout. Musím tě pomstít."

„Ale no tak Ange, nemusíš mě pomstít, nic se tím nezmění-"

„Ale změní. Víš, pořád si říkám, co kdybych tě ten večer prostě vzala, odvedla do auta a odjela s tebou, jak jsme chtěli. Možná by teď všechno vypadalo jinak. Možná bychom teď byly někde ve Finsku nebo Švédsku a užívaly si života. Všechny starosti bychom nechaly za sebou. Nežily bychom se strachem z lovců. A když jsem nezvládla zachránit tebe, mohla bych vraždou lovců zachránit životy mnoha dalším čarodějkám. Jul, prosím, musím to udělat. Někdo se těm vrahům musí postavit a ukázat jim, že náš druh není tak slabý, jak si někteří z nich myslí," zakončím svůj dlouhý proslov, který jsem si už předem připravila. Věděla jsem, že mi to Julia hned tak nedovolí. Já bych na jejím místě udělala to samé.

„Stejně si pořád myslím, že je to špatný nápad. Máš ještě celý život před sebou."

„Já nemám život," zarazím ji „Bez tebe už nemám nikoho."

„Ale no tak, nech těch chmurných myšlenek. To já jsem tady mrtvá, já bych tady měla být ta zoufalá," namítne.

„Ty a zoufalá? To nejde dohromady," konstatuji. Julie je jeden z nejoptimističtějších lidí, co znám. Ona nikdy není zoufalá. Pochybuji, že vůbec ví, co to je, „musíš mi říct, co se stalo," vyzvu ji rychle. Něco není v pořádku. Ucítím silnou bolest hlavy. Celý svět se zatočí. Na místě, kde ještě před chvílí stála Julia, je teď jen podivná rozmazaná šmouha. Všechny zvuky slyším zdáli, jako by byly pouhou ozvěnou.

„Museli mě sledovat. Tu noc. Schůzka," za chvíli rozpoznám jen jednotlivá slova, která na sebe vůbec nenavazují. Bolest hlavy sílí. Ale já nepřestávám.

„Nerozumím ti, musíš pomaleji," odpovím klidně, ale flek připomínající mou kamarádku nijak nereaguje. Jen dál opakuje náhodné hlásky.

„Daniel, lovci, snažil, zabili, lovci," snažím se ta slova poskládat, aby dávaly alespoň nějaký smysl, ale nedaří se to. Daniel. Jaký Daniel? Znám vůbec někoho s takovým jménem? O tom pochybuji, to bych si pamatovala. Lovci, zabili... ale koho? Příval slov ale pokračuje: „bránil, magie, milovala, ale zabili, spolužák, lovec spolužák," každé slovo je pronášeno s takovým důrazem, s takovým odhodláním, až mě zamrazí. Začne mi zvonit v uších a tak konečně od těla odstoupím. Bolest po několika minutách odejde. Snažím si to srovnat v hlavě. Co to bylo? Možná jsem jen přepnula své síly. Moc své schopnosti přecenila. Každá čarodějka má svou hranici. Když ji překročí, následky jsou katastrofální. To by možná vysvětlovalo tu ukrutnou bolest hlavy. Ještě že už je pryč. Ale s ní zmizela i Julia. Milá, usměvavá Julia. A tak živá. Jako by se vůbec nic nestalo. Co kdybych prostě pokračovala v kouzlu? To by byla přece šlechetná smrt, zemřít při snaze přivést k životu svou kamarádku. Lepšího člověka než kdy budu já.

Znovu si vzpomenu na slova, která se mi snažila říct. Měla jsem tolik otázek, ale nestihla jsem zjistit žádné informace. Žádné odpovědi. Jen změť slov a další otázky. Povzdechnu si. Mám vztek. Proč jsem jen tak pitomá a plýtvala jsem tím drahocenným časem na vzpomínkách? Slabě kopnu do stolu, abych alespoň nějak vyhnala z těla vztek. Chce se mi křičet. Nic nefunguje. Zase nic nevím. A asi se to ani nikdy nedozvím. Měla bych to nechat jít. Ale já nemůžu. Prostě ne.

Najednou se v chodbě vedle ozvou kroky. Ztuhnu. Jako by můj mozek přestal pracovat. Co mám dělat? Co mám sakra dělat? Nic. Můj mozek rezignoval. Asi si pomyslel, že jej stejně moc nepoužívám a tak není potřebný. Ale je. Zrovna teď potřebuji myslet logicky. A rychle. Hodně rychle. Musím jednat.

„Ani hnout," ozve se za mnou a já rychle vyřknu několik rychlých slov. Tohle bude bolet.

Upřímně, začínám pochybovat, jestli to sem mám vůbec dávat... Ne, nebojte, i kdyby tu se mnou stále zůstali ti tři lidé, které tímto zdravím a neskutečně děkuju za hlasy, přidávám dál, už jen proto, že je příběh dopsaný, ale nějací další čtenáři by byli fajn, takže pokud se vám příběh aspoň trochu líbí, budu neskutečně vděčná za sdílení, doporučení, cokoli. A hlavně za komentáře, protože zpětná vazba je pro autora opravdu nedocenitelná.

Co myslíte, kdo Angelu vyrušil?