Na křídlech pomsty ✔️

Kapitola 16.

Dnes ráno mě propustili. Bez jediného slova. Nejspíš neměli dostatek důkazů, kterými by mě tam mohli držet. A i přes to všechno se nemohu zbavit pocitu, že na mém propuštění měl jistý podíl i Caleb. Pořád si v hlavě přehrávám poslední větu, kterou řekl ostatním.

„Ona to neudělala."

Opravdu tomu věří? Nebo je to jen další policejní trik? Možná si chce jen získat mou důvěru, aby zjistil víc věcí k případu a mohl mě konečně poslat do vazby.

Domů jdu nejkratší cestou. Skoro běžím, abych byla co nejrychleji v bezpečí. Nebo alespoň v relativním bezpečí. Není to poprvé, co se mi zdá, že mě někdo sleduje. A obávám se, že ani naposledy.

Vím, že o mně vědí. Vědí, že jsem čarodějka. Nejspíš jsem jejich další cíl. Asi budu jejich další oběť. Ale ne, když je zabiji dřív. Musím jen zjistit, kdo vlastně k lovcům patří. Dá se říct, že jsem uvízla na slepém bodě. Myslela jsem, že se toho dozvím víc. Ale místo toho mi zbyla jen podivná slova. Je těžké zjistit, že i já mám své hranice. Ta bolest. Nikdy jsem nic podobného necítila. Jako by mi měla za chvíli explodovat hlava.

Rychle vejdu do domu a zavřu za sebou. Pro jistotu ještě sešlu ochranné kouzlo. Nedovoluje nikomu vstup bez mého svolení. Je to něco jako neviditelná bariéra. A proti lovcům to funguje vskutku úžasně. Většinou totiž neovládají magii, takže kouzlo nemohou zlomit. Takhle zajistím ještě všechna další okna i zadní vchod. Nikdo nemá šanci. Teď se tu cítím konečně bezpečně.

Najednou se ozve zvonek a následné zaklepání na dveře. Ztuhnu. Myslím, že by žádný lovec neměl tu drzost zaklepat čarodějce na dveře, ještě z tak mocného rodu jako jsem já. Ale poslední dobou se dějí divné věci. Po chvilce přemáhání přece jen otevřu.

„Ahoj Angelo," pozdraví mě blonďatý kluk a zářivě se na mě usměje.

„A ty jsi kdo?" zeptám se ho nechápavě a trochu neslušně. Ale teď už vážně nemám náladu něco předstírat.

„Matthew," představí se, a když z mého obličeje vyčte, že se mi vůbec nevybavuje, pokračuje, „Chodíme spolu do třídy." V tu chvíli si vzpomenu a zamračím se na něj. Je to jeden z kluků, kteří mě zmlátili v té uličce. To kvůli němu jsem strávila několik dní v nemocnici. A to má ještě drzost chodit k mému prahu?

„Posílá mě naše třídní, mám ti donést zápisy a zjistit, co jsi celé ty dny dělala, když ses ani neuráčila přijít do školy."

„Vyřiď jí, že do toho jí nic není, je to čistě moje věc." S těmi slovy natáhnu ruku pro papíry, které Matthew drží v levé ruce.

Najednou ucítím silný stisk na předloktí a poté malé bodnutí, které mohla způsobit nějaká jehla nebo tomu podobné. Matthew se mnou smýkne dopředu a znemožní mi jakýkoli pohyb.

„Tak ochranné kouzlo? Chytré, dost chytré na takovou špinavou čarodějku jako jsi ty," sykne mi do ucha a já vytřeštím oči. Má magie. Má magie je pryč. Nedokážu na něj vyslat ani jediné kouzlo. Co to se mnou sakra udělal? Nadechnu se ke křiku, ale blonďák mi ihned překryje pusu svou druhou rukou.

„Neopovažuj se křičet, stejně tě nikdo neuslyší," zašeptá mi do ucha. Jako by si to užíval. Polévá mě studený pot.

Bojím se. Snad poprvé v životě se bojím o vlastní život. Protože jestli je tohle lovec, a asi je, když ví, co jsem zač, tak nemám vůbec žádnou šanci na přežití. Jsem vyděšená. Co se mnou bude? Co se mnou udělají? Zabijí mě hned nebo mě budou mučit, aby zjistili nějaké informace o magii. Nebo mě prostě někam zavřou a nechají mě vyhladovět? Jen si přeji, ať je má smrt rychlá.

„Janave uzbëka," zašeptám a už si představuji, jak mě nechá jít. Normálně by to tak mělo fungovat. Je to kouzlo ovlivnění. Když je váš protivník psychicky dostatečně slabý, dá se tak přimět k čemukoli proti jeho vůli. Ale má magie je opravdu pryč a můj protivník se jen usměje.

„Myslíš, že jsem tak hloupý a podlehnu tvým proradným čárám, čarodějko?" Poslední slovo vyplivne, jako by to byla ta největší urážka a zasměje se tichým zlověstným smíchem.

„Nech ji na pokoji," ozve se ledový hlas, který nepatří ani jednomu z nás. Matthew se zmateně podívá kolem sebe. Něco upoutá veškerou jeho pozornost a ocelový stisk na chvíli povolí. Rychle využiji situace a vytrhnu se mu. Rozeběhnu se zpět do domu, ale když si všimnu postavy, která nás vyrušila, překvapením zastavím.

Caleb teď vypadá úplně jako tajný agent vystřižený z nějaké kriminálky. Na sobě má perfektně padnoucí oblek s obyčejnou černou kravatou. Před sebou drží pistoli, jejíž hlaveň směřuje na Matthewa. Ten zaraženě zvedne ruce nad hlavu. To nečekal.

„Zatýkám tě za napadení Angely Stormové. Vše, co řekneš, může být a bude použito proti tobě," řekne hlasem zbaveným jakýchkoli emocí, když mému útočníkovi nasazuje pouta. Jeho oči jsou však plné hněvu.

Zamíří s ním k autu, které má zaparkované o pár metrů dál. Předtím ale přijde ke mně a skoro neslyšně mi řekne několik slov: „Zamkni se doma a zajisti všechny okna. Hned, jak to bude možné, se vrátím. Budu potřebovat vědět, co se stalo." S těmi slovy spolu s Matthewem odejde. Těsně předtím se na mě ale lovec podívá se zlomyslným úšklebkem. Naznačí několik slov, které se mi navždy vryjí do mysli.

„Ještě není konec."

Když se později odpoledne ozve zvonek, mírně sebou trhnu, ale i přes svůj strach rozpohybuji své nohy k chůzi směrem ke dveřím. Pořád jsem ještě nedokázala vstřebat všechny informace, které jsem dnes zjistila.

Matthew je jedním z lovců. Nikdy jsem si ho ani pořádně nevšímala. Byl to prostě nějaký nezajímavý spolužák, který patřil do klubu Carly. A možná byl někdy nějakým kapitánem fotbalového týmu. Ne, že bych se o něco takového zajímala. Vlastně jsem s ním pokud si dobře pamatuji nikdy neprohodila ani slovo, když nepočítám urážky, kterými mě obdarovával jako všichni z populárních jedinců naší školy.

Pomalu otevřu dveře, a když zjistím, že je to jen Caleb s velmi rozrušeným výrazem, mírně si oddechnu. Ten mezitím rázně vykročí dovnitř, ale na prahu se zmateně zastaví.

„Co to sakra je?" zakleje a já skoro udělám totéž. Úplně jsem zapomněla na ochranné kouzlo.

„Můžeš jít dovnitř," řeknu jakoby nic a on zmateně vejde. Za chvilku ale zmatení z jeho tváře zmizí, vystřídá jej podezření a pak jeho typická chladná maska, která zakryje všechny jeho emoce.

„Matthew byl obviněn za napadení. Tvrdil, že jsi ho něčím urazila a on se prostě už neudržel. Ale já myslím, že za tím bylo něco víc." Z jeho pohledu vyčtu, že přímo čeká na potvrzení. Na chvilku zaváhám.

„Máš pravdu," přiznám nakonec, „Pamatuješ, jak jsem ti říkala o tom, že Julii někdo sledoval? Tak Matthew byl jedním z nich. Unesl ji a teď jde i po mně."

„Já prostě nechápu, proč by ti chtěl někdo ublížit. Vždy má člověk motiv. Jaký je ten jeho?" S prosbou v hlase se ke mně otočí.

„To je tajemství, které si s sebou vezmu do hrobu."