Na křídlech pomsty ✔️

Kapitola 35.

„Všechno mluvení nech na mě, s nikým se zbytečně nevybavuj. A hlavně, kdybys měla jakékoli informace, které by nám v případu mohli pomoct, musíš mi o nich říct. A nezapomeň taky na fakt, že veškeré informace jsou přísně tajné." Jen rychle přikývnu. Hlavně už musíme jít. Caleb je tam někde venku. A potřebuje naši pomoc. Hall se na mě ještě rychle podívá. V jeho očích se značí skepse a nesouhlas. Ale zdá se, že touha zachránit přítele porazila jeho vlastní priority. Občas prostě musíme ustoupit, abychom udělali správnou věc. Potom oba vykročíme do místnosti plné ostatních agentů.

            „Lidi, tohle je agentka Wiseová, specializuje se na únosy, pracovala s Calebem na jednom nedávném případu," všichni můj příchod vezmou s klidem. Nejspíš je to běžné a také věří Hallovi. Na zlomek sekundy uvidím v jeho pohledu neštěstí. Je mu proti srsti někomu lhát. Bohužel, v některých situacích se bez tohoto umění neobejdeme.

            „V kavárně podle prodavačky nikdo podezřelý nebyl. Ale Caleb prý několikrát s někým volal, dotyčný mu to však nezvedal. Působil prý trochu nervózně. Ale jinak byl prý velice milý." To on vždycky. Až moc.

            „Tak dobře, dokážeš zjistit od operátora, komu volal?"

            „To je na tom to divné. Podle něj žádné číslo v ten čas nevytáčel. Za celý den v něm není jediná zpráva či hovor." Na chvíli ztuhnu. Je mi jasné, komu se snažil dovolat. Teď se nenávidím ještě víc. Mohla jsem mu nějak pomoct, varovat. Ale nic jsem o tom nevěděla, ani ve snu by mě nenapadlo, že mě lovci už našli a už vůbec ne, že by snad šli po Calebovi. Najednou se mi v hlavě zrodí nápad. Je to jen záblesk, dost riskantní. Ale za pokus to stojí.

            „Když vám řeknu nějaké číslo, dokážete zaměřit jeho polohu?"

            „Když není vypnutý, tak ano," odpoví žena v šedém sáčku, držíc přístroj s podivnou obrazovkou.

            „Rychle řeknu změť čísel. Když jsem měla ve vlaku volný čas, naučila jsem se jej zpaměti. Pro jistotu. Žena si mě nedůvěřivě změří pohledem. Jako ostatně všichni z místnosti. Agenta Halla nevyjímaje.

            „Když jsem s ním kdysi pracovala, dal mi své číslo, abychom mohli být stále ve spojení. A jelikož šlo o tajné informace, používal radši druhý, lépe chráněný typ. Možná jej má pořád u sebe," pokrčím rameny. Ty pohledy se mi nelíbí. Nakonec ticho prolomí Hall, který nejspíš už pochopil, o co tu doopravdy jde.

            Žena v šedé se ihned otočí zpět k počítači a zadá tam devítimístné číslo. Jak si jej může pamatovat? Vždyť jsem jej řekla jen jednou. A mě to trvalo celou hodinu. Nastane chvíle napjatého ticha. Po obrazovce běhají miliony různých čísel a písmen a jak už jsem řekla, počítačům rozumím jako koza petrželi a tak jen nervózně sleduji tváře ostatních a snažím se z nich cokoli vyčíst. Každá sekunda mi připadá jako hodina, každá minuta jako celý den. Už tu strávím snad měsíc, když se displej konečně rozbliká.

            „Mám to," prohlásí žena a trochu se usměje. Při pohledu na mapu však její úsměv hned zase zmizí. Na podrobné mapce regionu naskáče hned několik zelených koleček.

            „Asi je to nějak lépe zabezpečené. Nedokážu se před to dostat. Signál se vysílá hned z několika stanic," chvíli ještě něco zkouší, ale po chvíli rezignovaně vzdechne, „nedokážu to zúžit. Je hned na dvanácti místech."

            „Pokud budeme prohledávat postupně všechna, je tu šance, že už bude pozdě."

            „Můžeme poslat do každého zásahovku."

            „Ale co když tam nebudou?"

            „Hlavně musíme něco udělat."

            Najednou se diskuze strhne v hromadný hluk. Všichni se dohadují jeden přes druhého. Zavřu oči. No tak, soustřeď se, Angelo. Vzpomeň si na něco, na cokoli. Kde by tak mohl být. Jak vypadal ten vzkaz? Ten vzkaz. Mám to.

            „Zuž to na místa u řeky nebo potoka, nějaké vody," vykřiknu rychle a žena mě po chvíli s tázavým výrazem skutečně poslechne.

            „U vody je jen jedno."

            „Jsou tam," podívám se prosebně na agenta Halla. Musí mi věřit, „musíme vyrazit, jsou tam, vím to." Musí mi důvěřovat. Prostě musí. Jeho tvář se protáhne. Je plná nesouhlasu, zamítnutí, námitek. Nakonec však přikývne.

            „Dobře, jedeme tam."