Na křídlech pomsty ✔️

Kapitola 10.

Dnes mě propustí. Musím uznat, že pobyt v nemocnici byla dobrá dovolená. Nejlepší bylo, že jsem si během těch několika hodin, když mi do ruky pumpovali bůhví jaké léky, krásně odpočinula. Nepamatuji si, kdy jsem se naposledy tak dobře vyspala. Vzhledem k tomu, že jsem údajně spala hned několik dní, si něco takového nejspíš hodně dlouho nezopakuji. Už jsem promarnila příliš mnoho času. Ti ne moc chytří lidé, kteří mi něco takového udělali, za to ještě zaplatí. Tím si mohou být jistí. Pro jejich štěstí mám ale teď na práci mnohem důležitější věci, než učit nějaké egoistické puberťáky správnému chování.

Můj odchod z nemocnice proběhne naštěstí bez komplikací. Když dojdu domů, konečně si po dlouhé době oddychnu. Nemyslela jsem si, že mi někdy bude tak chybět můj domov. Spěšně se podívám kolem sebe, abych se ujistila, že mě nikdo nesleduje. Pak zavřu oči a nechám svou magii volně plynout z mého nitra. Kouzla jsou pro čarodějky jako droga. Stejně tak pro mě. Miluji ten pocit moci a nespoutanosti. Pomalu otevřu oči a soustředím svou moc na svíčky, které jsou rozmístěny po celém mém pokoji. Všechny se ihned zapálí a já ucítím tu známou vůni levandule. Po chvíli začnou kroužit po místnosti a já se spokojeně usměji. Pamatuji na dny, kdy jsme spolu s Julií snili o telekinezi. Přáli jsme si, aby existovalo kouzlo na přemísťovaní věcí jen pomocí mysli. A teď? Teď mi to jde, jako kdybych něco takového uměla už odmalička. A je to jen zlomek v porovnání s tím, co všechno dokážu. Julia to umí taky. Nebo spíš uměla, uvědomím si a v mysli se mi připomene plán, který jsem vymyslela před svým nedobrovolným odchodem.

Najednou někdo zazvoní. Trhnu sebou a všechny poletující svíčky spadnou bezvládně na zem. Naštěstí je pád sfoukne, takže nemusím řešit pojistku ohledně tohoto domu, která asi stejně už dlouho neplatí. Pomalu se vydám ke dveřím a nedůvěřivě si je prohlédnu. Když se ozve zvonek podruhé, konečně se jakoby proberu z transu a pomalu otevřu domovní dveře. Za nimi stojí Caleb. Jasně, mohlo mi to dojít, vždyť ten kluk je všude. Vždy se objeví na tom stejném místě jako já. Skoro jako by mě sledoval. Hned tu myšlenku ale vypudím z hlavy. Caleb si odkašle a já se na něj konečně podívám.

„Ahoj," pozdravím ho dost neoriginálním způsobem, ale v tu chvíli je mi to celkem jedno. Snažím se zjistit, co tu dělá. Nic mi nedluží a až na záchranu před zmlácením také já nic nedlužím jemu.

„Ahoj, můžu dál?" zeptá se a já se na něj trošku překvapeně podívám, ale nakonec přikývnu. Tenhle dům není žádným tajemstvím. Jedině, kdyby chtěl jít do sklepa, tak bych ho musela zarazit. Ve sklepě je totiž něco jako má magická dílna. Mám tam veškeré přísady a kouzla. A to by, přiznejme si, nedopadlo dobře.

„Doufám, že nejdu moc nevhod," začne a já jen pokrčím rameny. Nedá se říct, že by přišel nevhod. Záhadou ale je, proč přišel. Chvíli jen tak stojím u dveří, ale najednou si vzpomenu na všechny dobré způsoby, které mě učila má matka.

„Dal by sis nějaký čaj nebo kávu?" zeptám se a doufám, že mou nabídku ihned zamítne, ale opak je pravdou.

„Čaj bych si dal moc rád," odpoví s úsměvem a mě nezbývá nic jiného, než se vydat do kuchyně a otestovat rychlovarnou konvici, kterou už několik let nikdo nepoužil.

„Dobře, ale reklamace neberu," oznámím mu a odejdu.

Po několika neúspěšných pokusech ten ďáblův stroj zprovoznit, to konečně vzdám a podívám se kolem sebe. Kolem mě nikdo není. Caleb se nejspíš uvelebil v obývacím pokoji nebo rovnou odešel.

Zavřu oči a několikrát zakroužím rukou nad hrnkem s vodou. Ta začne vařit a já se usměji. Nevím, co bych bez té magie dělala, pomyslím si.