Na křídlech pomsty ✔️

Kapitola 36.

„Dobře, ale držte se za mnou," odpoví rychle agent Hall, když jej konečně přesvědčím, že v tom autě prostě nezůstanu. Bude mě potřebovat. Možná víc, než si myslí. Následuji jej do podivné čtvercové budovy. Zdá se, jako by byla celá nakřivo, jako by ji někdo omylem skopl ze země a potom ji rychle spravil doufaje, že si toho nikdo nevšimne. Nad čím to zase přemýšlíš, Angelo? Musíš se soustředit, nabádám sama sebe.

I když se snažím působit klidně, uvnitř mě to úplně vře. Jestli to nebude tady, jsem ztracená. Ale jestli to bude tady... budou tu lovci. To znamená, že se nejspíš budu muset bránit. Svou magií. Budu muset před celou FBI odhalit své tajemství. Ale co jsou tajemství oproti lidskému životu? Ten můj mi zachránil nejméně dvakrát, teď je řada na mě. Ale bojím se. Tak moc se bojím.

S vycvičeným oddílem profesionálů pomalu ztrácím krok. Musím běžet a to v botách na podpatku moc dobře nejde. Že já raději nezůstala u těch tenisek. Ale musela jsem změnit svůj vzhled. Má tvář proletěla všechna média v okruhu desítek milionů kilometrů. A, jak vidím, tak to fungovalo. Agent Hall vypadal opravdu překvapeně, když jsem mu řekla pravdu. Chvíli mi ani nevěřil. Až tak dokonalá má proměna byla. Jestli tohle přežiji, vrátím se zpět ke svému starému já. Těch módních, nepohodlných věcí už mám po krk.

I přes všechny nejistoty bez váhání vběhnu do budovy.

„Pozor!"

Uslyším střelbu. Mocný ohlušující tón. A lehké zašimrání v rameni. Trhnu sebou. Nebolí to, ale zní to pořád stejně děsivě. Otočím se za zvukem. Přede mnou stojí mladý muž, tipla bych jej tak na třicet a v ruce svírá děsivě vypadající zbraň. Jsou všude kolem. Přestřelka už začala. Agenti FBI pálí proti protivníkům jako pominutí, někde z dálky slyším hluboký hlas agenta Halla. Křičí mé jméno. Tohle musí přestat.

Zavřu oči. Snažím se soustředit. Otevřu všechna zákoutí své mysli. Povolám svou moc. Svou čistou, temnou moc. Lusknu. Uslyším tlumené rány, když se všechna těla svalí na podlahu. Bezvládná a chabá. Jak křehká jsou ta naše těla. Tak ovlivnitelná. Jako loutky. Bez mysli jsou to jen loutky.

Pokračuji dál. Podpatky tiše klapají o podlahu. Je tu ticho. Zlověstné, hrůzostrašné ticho. Ticho před bouří, slunce před deštěm. Slyším jen jemný dech. Blízko. Zajdu za jeden z rohů. Opatrně, potichu. Skoro ani nedýchám. Nakouknu za stěnu. Světlo, slabé, nepatrné světlo. Má naděje. V rohu místnosti je železná židle. Studená, němá. Ale kdyby mohla mluvit, určitě by křičela. Pomalu z ní odkapává podivná rudá kapalina. Jen při pohledu na ni se mi skoro zatmí před očima.

Vykašlu se na obezřetnost. Rychle se rozběhnu k tomu místu. Na židli něco je. Nebo možná někdo. Ale tma jej pokryla natolik, že si nejdřív nejsem vůbec jistá. Po několika krocích jej ale spatřím. A zatajím dech.

Sedí na židli nebo se o to alespoň snaží. Hlava v podivném úhlu klesla na rameno, ruce jsou ochablé, připoutané k židli lesklými kovovými řetězy. Všude je rudá. Na tváři, na dlaních, na oblečení. Vykřiknu jeho jméno. Marně. Už jsem u něj. Cítím se jako ve zpomaleném filmu. Proč jsou mé pohyby náhle tak zasekané? Pomalé a nešikovné. Jeho pleť je chladná. Rychle zavřu oči. Snažím se soustředit. Zůstat klidná, soustředěná. Ale do očí se mi začnou pomalu vkrádat slzy.

Ucítím čirou magii, přelévá se mi v těle a rukama proudí pryč. Jako energie. Světlo a teplo.

„Alakë iliura autos vanimus, alakë iliura autos vanimus," opakuji stále dokola. Prosím. Prosím, vzbuď se. Otevři oči. Otevři ty svý krásný oči. Tohle mi nedělej. Tohle ne. Ne znovu. Musím ti toho tolik říct. Jsou to normální lidé, Calebe. Jen jsou zakletí. Musím to zakletí jen zlomit. Ale na to potřebuji parťáka. Potřebuji tě, teď nemůžeš odejít. Teď ne. No tak. Prosím.

Najednou ucítím teplo. Ale není z mé magie, vychází z venku. Z jeho rukou, které jsem doteď tak křečovitě svírala. Opět se mu vrací teplo. On se vrací.

Trhnu sebou. Další zašimrání. Tentokrát pod levou lopatkou. Přede mnou stojí asi sedmnáctiletý kluk s vlasy barvy písku a vyděšeným výrazem. Má v sobě také vztek, ale děs momentálně převládá. Je to lovec. Lovec. Sedmnáctiletý kluk. S celým životem před sebou. No a co, že se mě zrovna pokusil zabít. Je to člověk. Jako každý jiný mladý hoch. Jen zakletý. Najednou všechny mé obranné instinkty povolí. Žádný útok. Žádný boj. Žádné násilí. Už dost.