Penfriend ||n.h|| ✔️

Chapter 51

Louis's POV

Právě teď jsem šťastnější než kdy dřív. Má ruka je přehozená přes pas spící Eleanor a na mé tváři stále panuje široký úsměv. Nevím, jak dlouho už takhle ležím, s rukou přes její pas, která ji tiskne blíž ke mně. Mohou to být minuty, hodiny. Nevím. Hlavní je, že ji po tak dlouhé době mám zase u sebe, dotýkám se jí, konečně ji mohu znovu políbit. Bez Eleanor ve svém životě jsem si přišel neúplný, jakoby mi něco chybělo. A pro znovu nalezení toho kousku mně co mi chyběl jsem byl schopný udělat cokoliv. Právě proto jsem s tímhle plánem souhlasil, i když jsem mu zezačátku vůbec nevěřil. Zezačátku jsem si myslel, že si se mnou nebude chtít promluvit, nebude mně chtít vidět, být se mnou v jedné místnosti. Ještě předtím, než přišly Soph a Perrie jsem se díval v mobilu na naše společné fotky a přehrával jsem si v hlavě okamžiky při kterých byly pořízené. Dodával jsem si tím odvahu. Naše společné vzpomínky ve mně znovu vzkřísily ten malý plamínek naděje, který jsem v posledních několika dnech potřeboval. Abych řekl pravdu, ve chvíli kdy jsem si v pokoji sedl na postel a čekal na její příchod jsem cítil strach jako nikdy v životě. Ani při mém prvním vystoupení v X- Factoru jsem se tak nebál. Žaludek jsem měl jako na vodě, po těle mi běhala husí kůže a ruce, které jsem měl sevřené v pěst se mi potily. Byla to nejhorší hodina v mém životě. Když pak vešla do dveří, které se za ní zavřely, strach mne úplně ochromil. V hlavě si pořád dokola přehrávám posledních několik hodin. Od jejího příchodu až po náš polibek po tak dlouhé době. Ale v tu chvíli jsem věděl jedno. Nikdy nedopustím, aby se stalo něco podobného jako tenkrát v klubu. Nikdy už nedopustím, abychom se rozdělili.

Flashback

''Pusť mně ven!'' křičí El, zatímco stále rukama buší do dveří. V domě se rozprostřelo naprosté ticho, jsou slyšet jen rány do dveří. Eleanor do nich buší s takovou vervou, že jsem zcela přesvědčený, že se mnou nechce být v jedné místnosti. Já však nedokážu nic jiného, než stát uprostřed pokoje. Náhlý příval strachu mně natolik ochromil, že se nedokážu ani pohnout. Nedokážu k ní přijít, a zarazit ji v jejím počínání. Jen stále stojím na místě, bez pohnutí ji sleduji. Už od začátku jsem věděl, že tohle nebude zrovna nejlepší nápad. Nebude se mnou chtít být v jedné místnosti, mluvit se mnou. Odvaha, kterou jsem si dodával našimi společnými fotkami mizí, mizí kousek po kousku, jakoby tady ani nikdy nebyla. Pomalu se smiřuji s tím, že El mne nechce zpátky. Ne, nesmím to tak rychle vzdát.

Rány do dveří najednou utichnou a tak pozvednu hlavu. V domě je teď až mrtvolné ticho, můžu slyšet i splašený tlukot mého srdce, slyším můj zrychlený dech, který zní jako bych právě uběhl maraton. Napětí v pokoji je skoro hmatatelné, mám pocit, že kdybych natáhl ruku, můžu ho chytit. El stále stojí u dveří, hlavu má skloněnou, prudce oddechuje a ruce jí visí podél těla. Já jen stále čekám. Pohled mám přilepený na jejích zádech, neodvážím se promluvit. Mám neskutečný strach. Strach, že něco špatně řeknu, udělám a tím jí také ztratím. Ztratím ji nadobro.

''Proč jsme tady Louisi?'' zeptá se potichu, hlas se jí třese. Snaží se nedávat najevo její strach, stále stojí zády ke mně. Nevidím jí do očí, a to mně znervózňuje. Nemohu z nich nic vyčíst, nemohu v nich vidět co cítí, nemůžu se snažit uhodnout na co myslí. Zhluboka se nadechnu, předtím než mé rty opustí první slova. Mluvím pomalu, každé slovo říkám zřetelně, jako bych sám sebe utvrzoval, že to tak stále je.

''Protože tě miluju a nechci tě ztratit.'' má slova jsou tichá, přechází skoro do zřetelného šepotu. Stále ji sleduji, přijde mi, jako bych od ní nemohl odtrhnout zrak. Její ramena se nadzvednou a zas klesnou, když se zhluboka nadechne předtím, než se otočí. Dech se mi zadrhne v hrdle, když pozvedne svůj pohled a hledí mi do očí. Zatímco ty moje jsou plné strachu, ty její začnou pomalu ale jistě skelnatět. Je pro mě víc než těžké, dívat se jí do očí. Do těch očí, které mi každý den s upřímností říkaly 'Miluji tě', které se na mne dívaly s láskou takovou, jakou jsem já cítil k ní. Dnes se na mne ty oči dívají s největší bolestí, jakou jsem kdy viděl. S bolestí hodnou té, kterou cítím já. S bolestí, kterou cítím od té doby co mi řekla své 'Sbohem'.