Penfriend ||n.h|| ✔️

Chapter 44

Niall’s POV

Se širokým úsměvem na rtech vytáhnu klíčky ze zapalování, načež se ohlédnu směrem ke vchodu do bytu, který společně se Zoe obýváme. K mému štěstí zjišťuji, že již není v obležení novinářů, jako tomu bylo před pár dny. Nahlas si oddechnu a stále s dobrou náladou si pohodím s klíčky od auta. S cvaknutím otevřu dveře a moje noha dopadne na zem, načež dveře znovu zavřu. Vydávám se ke vchodu do budovy a přemýšlím nad včerejším večerem. Šel jsem zpět do vily s tím, že tam jdu jen kvůli tomu, abych popřál Liamovi a odešel. Neměl jsem v plánu zůstat ve vile déle jak pár hodin, a pak bych se vrátil domů za Zoe. Než jsem vešel do vstupních dveří, nasadil jsem kamennou masku a nehodlal ji za celý večer sundat. Ale když jsem ji viděl, jak scházela s Harrym ze schodů tak se ve mně něco zlomilo. Znovu jsem ji viděl zhroucenou, nešťastnou a vyhublou, jakoby se to stalo teprve včera a ne před několika týdny. Přestože přede mnou stála s úsměvem a vypadala šťastně, když šla ruku v ruce s Harrym, který jen zářil. Pozoroval jsem ji, jak opatrně schází ze schodů, až ke mně nakonec zvedla pohled, který byl najednou plný strachu a smutku. Téhle reakce jsem se přesně bál, chtěl jsem se jí vyhnout, ale v tu chvíli, jako bych zamrzl na místě.

Byl jsem Harrymu více než vděčný, když se před ni postavil a přerušil tak náš oční kontakt. Tuto chvíli jsem využil k útěku před jejím pohledem a rozešel jsem se nalít si pití, které se zdálo jako jediná možnost úniku z této situace.

Jen jsem se procházel po vile a snažil se najít něco, co by mně mohlo na těch pár hodin zabavit. Nevím proč, ale něco mně táhlo do mého starého pokoje. Nevím, jestli věřím na osud, ale řekl bych, že tohle byl jeden z mých činů, který jím byl řízený. Kdybych v tu noc do toho pokoje nešel, bůh ví, kdy bychom se s Emm usmířili. Pokud bychom se vůbec usmířili. Není nic horšího, než vidět svého nejlepšího přítele v takovém stavu, jen kvůli vám.

Zakroutil jsem nad tím hlavou a s neustupujícím úsměvem jsem otevřel dveře a vyběhl do schodů. Sice mně ještě ze včera trochu bolela hlava a hlavně mě bolelo za krkem z toho, jak jsem celou noc prospal na zemi, ale pořád jsem měl dobrou náladu. Byl jsem po dlouhé době konečně bez starostí. Mé kroky se ozývaly v chodbě, když mé podrážky dopadaly na schody. Doběhl jsem až na patro, kde byl náš byt a došel ke dveřím.

Moje ruka vyletěla ke klice, kterou jsem stiskl a snažil jsem se dveře otevřít. Na mé překvapení byly zamčené. Zastrčil jsem klíč do zámku a dvakrát jsem s ním otočil. S tichým cvaknutím se dveře našeho bytu konečně otevřely a já nakoukl do bytu. Zdálo se, že jsem tu sám.

‘‘Zoe?!‘‘ křiknu směrem do bytu, ale kromě zvuku ledničky neslyším nic jiného. S hlasitým povzdechnutím skopnu boty z nohou a mé kroky míří do kuchyně, přesněji do ledničky. Sice jsem jedl ve vile, ale i přesto se můj žaludek ohlašoval hlasitým kručením.

Vejdu do kuchyně a jako první mně upoutal kousek papíru položený na stole. Byl zastrčený pod vázou s květinami, které sem nedávno donesl Zoe. Obočí se mi starostí stáhlo a nedůvěřivě jsem sledoval papírek, když jsem se k němu přibližoval. Papírek na stole když přítelkyně není doma? To nevěstí nic dobrého. Uchopil jsem papírek a přečetl vzkaz, který byl psaný Zoiným úhledným písmem.

‘‘Šla jsem za sestrou, vrátím se večer.

Zoe.‘‘

Cítil jsem, jakoby mi právě spadl obrovský kámen ze srdce. Stále s neustupující dobrou náladou jsem otevřel ledničku a vyjmul jsem odtamtud jogurt. Sedl jsem si na gauč a jedouc jogurt jsem přemýšlel nad včerejším večerem. Znovu a znovu jsem si přehrával ten moment, když za mnou přišla do pokoje. Znovu jsem si přehrával ten moment, když se přede mnou znovu zlomila a slzy jí přetekly přes okraj víček. A pak ten moment, když jsem ji objal a všechno ze mě opadlo. Z mého přemýšlení mně vyrušilo až pípnutí mobilu, který byl položený nad stolku přede mnou. Naťukáním číselného kódu jsem odemkl mobil a otevřel jsem přijatou zprávu.