Ona je....

Nadšená

Tuto kapitolu věnuji Pearova, protože dal/a první vote. Moc díky.

,,Nám vzít i ten budík?"

,,Ten co jsme ti dala?" odpovídá Kim z druhého pokoje. Právě stěhujeme moje věci a dáváme je do auta.

,,Jo! Já jen jestli ho chceš každý ráno chytat!"

,,Jo vezmi ho a já už to mám."

,,Super a mám vzít nádobí?"

,,Nemusíš vše tam je vezmi si jen věci z koupelny."

,,Jasný. Kim?"

,,Co?"

,,Já- se -stěhuji-k- tobě. Je to pravda! Jupííí!"

,,Jo! Jsme trhlé!" začali jsme se smát a skákat v koupelně. Ano, jsme úplně normální. ,,Pojď musíš ten barák vidět." bere mě za ruku a do výtahu.

Cink.

Jo to mi bude chybět. To cinkání.

Cink.

A jsme dole a letíme do auta.

,,Měj se, ty barabizno!" zamávám tom domu a nasedám do auta. Cestou si představuji, jak to bude vypadat. Nějaký velký domek asi žluto- červený a kolem příroda. Ha, já bych nemohla kdyby to byla nějaká rozpadající se chatka.

,,Vnímáš?"

,,Co? Jo, ne. Cos říkala?"

,,Jsme tady."

,,No, hurá." lezu z auta. Když říkám lezu,tak fakt lezu. Jsem jak retard, co neví jak ven z pojízdné krabice.

,,Wow. To je krása." zírám na velký, krásný dům. Vidím až dovnitř velkými okny. Jeto nádherný dřevěný domeček s mnoha velkými okny. Prostě krása.

,,Líbí?"

,,Je to úžasný. Kde jste to sehnal?"

,,No . To je jedno." a odešel. To bylo divný, ale co jen se dál kochám tím domkem. Její otec je divný. Asi mu to bohatství vlezlo na mozek.

,,Lucy? Otoč se." otáčím se a vidím ještě něco lepšího než dům. Je tam jezírko a na něm plave kačenka. Ano, jsem blázen na kačenky. Mám je i ve vaně a vzala jsem si ji i sem. Za jezírkem je les, ale ten mě nezajímal. Jsou tu kačenky. Jéé.

,,Pojď se vybalit. Seznámit se můžeš pak."

,,Ty, ty... Ah, mám tě ráda Kim." a objímám ji a utírám si slzy.

,,Ale no tak. Pojď si to obhlédnout zevnitř." kývnu a jdu za ní.

Připadám si jak ve snu. Tolik krásy a bude jen moje. A Kim, samozřejmě.

Otevírám velké dřevěné dveře a ocitám se v dlouhé, opravdu dlouhé chodbě. Je ve světlé hnědé barvě a všude jsou obrazy. A jeden obrovský věšák. Nalevo je botník. Ale ne jako skříň a pět bot. Toto je místnost s mnoha skříněmi a mnoha boty. A další dveře. Jdu do nich a zavalí mě všechny druhy šatů a sukní. Máme s Kim skoro stejné velikosti, takže mi většina bude. Jsou tu černé, červené, modré, žluté, růžové a spousta dalších.

Radši rychle odcházím, protože mi zas začíná hrabat. Všude vidím barvi a směji se jak idiot.

Jdu zas tou chodbou do obří kuchyně a hned do obýváku. V kuchyni mě zajímá jen obří lednice nic víc, ale obývák to je něco jiného. Obří televize asi tři metry úhlopříčka. Jo přeháním nemám odhad. Sedám na černý kožený a velký gauč. Tady by se vyspalo asi pět lidí. Je to tady v bílo-černé barvě. Nádhera a mám tady výhled na kachničky. Až teď mi došlo, že se musím jít podívat na svůj pokoj.

Kim? Kde mám pokoj?"

,,No, pokud nemáš nic proti, tak bychom mohli mít pokoj společný."

,,Ok a kde je?"

,,Nahoře a pořád rovně. Je to ta největší místnost."

,,Jo, dík:" Jdu do pokoje. Jeto místnost velikosti obýváku. A jsou tu dvě postele. Kim asi věděla, že budu souhlasit. Pokoj je červeno-žlutý a já si vybírám postel z červeným povlečením a Kim ať si vezme žlutou. Moje věci už jsou tu a já si je dám do skříní, ale myslím, že svoje věci moc nebudu používat, když dole je tak velký šatník. Jsou tu ještě dva velké stoly a zrcadlo na stěně.

,,Lucy? Kde si, taťka už je pryč!"

,,Jsem v pokoji a kochám se."

,,Už si viděla svoji koupelnu?"

,,Já budu mít vlastní koupelnu? To jsou mi věci."

,,Jo a já mám tu zelenou, Vem si tu hnědou."

Jo a kde jsi? Dostanu nějakou mapu?"

,,Haha, na co mapu?" dojde jsem vysmátá Kim.

,,Jop, vůbec se tu nevyznám."

,,Tak pojď. Je zvláštní, že uběhneš dva kiláky jako nic a neumíš se vyznat v domě."

,,Šak musí byt."

,,Tvoje je tahle napravo a moje ta nalevo. Vidíš máš hnědou a já zelenou. Moje je hezčí." vyplázne na mě jazyk a utíká dolů.

,,To si vypiješ! Jen počkej!" a běžím za ní po schodech a dozadu na zahradu. A co nevidím. Kim si tam plave v obřím bazénu a kření se na mě. Hned mě přešla nálada na to zabít ji.

Musela jsem si v tom bazénu zaplavat. Jeho voda mě pomalu, ale jistě sváděla a já už nemohla dále odolat. Skáču a schválně co nejblíž Kim, aby ji to co nejvíc ostříkalo.

,,Hej! Co blbneš." řekne na oko naštvaně a začne se smát. Cákáme na sebe a smějeme se jak trhlé dokud...

Cink, cink.

,,Co to?" Otočí se na mě Kim.

,,To je zvonek, já tam jdu." ušklíbnu se na Kim a jdu ke dveřím.

Cink. Cink.

,,No jo, už jdu!" řvu už trochu dopáleně.

,,Co máš za problém, když.." Zaseknu se v polovině věty.

,,Ahoj,"

,,Ahoj. Ježiš promiň, že jsem byla tak, tak ukvapená. Já nevím co to do mě vje..."

Políbil mě.

,,Co to děl..." nepřestal mě líbat. Chtěla jsem se odtáhnout, fakt jo, ale to bych přišla o ten báječný pocit.

,,Ježiš promiň. Já, já radši půjdu."

,,Ne! Počkej!" ani se neohlédl, ale šel dál.

,,Lucy? Kdo to byl?!

,,Ehm, Nikdo!"

,,Jo jasně! Typuji to na toho tvého fešáka!"

,,Jak to, teda né, jak si na to přišla."

,,Ale jo, vidím jak si červená."

,,Mohlas jít otevřít ty a né si dojít až teď."

,,Tak co se stalo? A kde vůbec je?"

,,Odešel. On mě....políbil."

,,Cože! A ty ho necháš odejít. Mohli jste vyzkoušet naši novou postel."

,,Dej pokoj." řeknu a odkráčím zase do bazénu. Slyším jak se Kim směje a jde zamnou.

,,Ále. Nebuď nasraná. Já to tak nemyslela."

,,Ha! Jasně!" řeknu a potopím ji.

,,Co to. Tak jo! Začíná válka!" a potopí mě taky. Začali jsme po sobě skákat a stříkat vodu.

,,Hele Lucy, víš, že musíme zítra do školy?"

,,Ne-e, Prosím nestraš. Asi si dám marod."

,,Na to zapomeň! Jde se spát!"

,,Ano mami. A s tím to materiálem mám strávit další čtyři roky?"