Ona je....

Au, au

Au. Ležím na něčem tvrdém. Bolí mě za krkem a celé tělo, taky. Mám pocit, jako by mě přejel parní vůz. Pomalinku, opravdu pomalinku, otvírám oči. Musím si přivyknout na to světlo.

,,Je vzhůru!" Zařve neznámí chlap, co je nade mnou skloněný.

,,Díky. Můžeš jít." Tento hlas znám. To je Gordon.

,,Jak se cítíš?" Posvítí mi do očí a něco zapíše do papírů. Jen jsem otevřela pusu, ale nic z ní nevyšlo. V krku jsem měla poušť. Podíval se na mě a podal mi vodu. No, spíš mi ji přidržel u pusu. Vypila jsem celý pohárek a nespouštěla oči z Gordona.

,,Je mi, jako by mě rozřezali a pak slepili k sobě." Zašeptala jsem. Mluvit nahlas by mi asi rozškublo hlasivky.

,,To je normální. Stratila jsi mnoho krve a máš zlomené žebro a nějaké pohmožděniny s modřinami. Lilith je dobře. Ta se napila krve a byla vyléčená. Ale u tebe to bude trochu horší. Lilith říkala, že by ti pomohlo jít domů a vyležet to. Takže ne její přání tě teď převezou, ale ona s tebou nepůjde. Říkala, že někomu zavolala, aby tě hlídal a dělal ti společnost. Bohužel nevím kdo to je." Úplně mi tím vyrazil dech. Nechtěla jsem být tady to je pravda, ale taky jsem být doma bůh ví s kým.

,,Dejte ji na nosítka a převezte domů. A opatrně je celá polámaná. A to doslova." Zařve a za chvíli sem dojedou dva chlápci s nosítky. Nosítka dají vedle mí postele a každý si stoupne kolem mého boku.

,,Jedna, dva a tři." Řekne jeden a už mě zvedají a přenáší. Zuby mám zaťaté, ale stejně bolestí syknu. Všechno se ve mně svírá s příšerně bolí. Stočila bych se do klubíčka, kdybych nebyla ochromena bolestí. Všechno vidím a slyším velmi z dálky. Myslím, že křičím bolestí a potvrdí mi to ruka na mém čele a pobíhání všech kolem. Položí mě na nosítka a někdo mě měří puls na zápěstí. Proletí mnou elektrický šok a všechna bolest utichne. Přestanu se svíjen i křičet. Posadím se a kouknu na ruku. Je tam krvavý znak meče s křídly. Cuká mi v ruce, ale dá se to vydržen. Já jsem v klidu, ale ten chlápek na zemi asi ne. Svíjí se a řve. Je zpocený a kolem něho létají doktoři. Nechápu nic co se tady stalo. Měla jsem bolesti, ale po jeho dotyku vše ustalo a teď se tu svíjí v křečích on.

,,Co jsi mu to udělala!" Řve po mně chlápek v bílem.

,,Já?"

,,Jo! Měřil ti pulz a pak tohle! A jak to že TY jsi v pořádku!" Přišel ke mně tak blízko až se naše obličeje skoro dotkly.

,,Ustupte-ode-mě!" Snažím se ho odstrčit a každé slovo důkladně oddělím.

,,Co si mu udělala! Řekni! Než ho to zabije!"

,,Já nevím co se stalo!" Začínám šílet. ,,Tak mu dejte něco na uklidnění! Já nevím!"

,,Už jsme mu dali morfium! Ale nezabírá a další dávka může být smrtelná! Tak co se stalo!"

,,Dotkl se mě a mnou projel elektrický šok a bolest ustala!"

,,Elektrický šok! Tak ty jsi přenesla svoji bolest na něj! Víš co jsi tím způsobila?! Ty bys ji vydržela, ale on ne! Nemá takovou sílu! Okamžitě to z něj dostaň!"

,,Ale jak?!"

,,Dělej!" Přistoupím k muži a vezmu ho za ruku. Je zpocená a celá se chvěje, tak jak ta moje. Zavřu oči a snažím se objevit jeho vlákna. Po dlouhém hledání jsem je našla. Teď nevidím těla z masa a kostí, teď vidím vlákna z formované do tvaru těla. Hledám to, co způsobuje tu bolest. Všechny jsou v barvě černé a hnědé, protože má hnědé oči a černé vlasy. Jedno se ale hrozně třepe a kroutí. To bude ono. Vezmu ho do ruky a chci se na něj napojit. Nefunguje to. Je až příliš ochromené bolestí. Slyším nějaké hlasy, ale nerozumím jí. Je jich hodně a zároveň málo. Někdo mě chytne za pás a táhne od těla. Spojení se pomalu, ale jistě přerušuje. Na poslední chvíli chytnu vlákno a zatáhnu za něj. Uškubne se a v tu chvíli se přeruší naše propojení.

,,Nabíjím! Pal! Znovu! Co je?! Ještě! Znovu!" Ležím na zemi a čekám až se mi vrátí cit do celého těla.

,,Mrzí mě to. Ale už je pozdě. Něco se stalo s jeho mozkem. Nejspíš." Už se můžu hýbat a to co uvidím mě dostane. Jeden muž tak sedí a brečí. Jiný ho objímá. A ten třetí, ten kterého jsem měla zachránit leží na zemi a ani se nehne. Nedýchá. Jen tam leží.

,,To ty! Ty jsi ta svině!" Zařve chlap a slzy mu tečou po tváři. Vstane a jde ke mně. ,,Zabila jsi ho! Co jsi udělala s jeho tělem!" Dojde ke mně a dá mi pěstí. Nečekala jsem to a pod silou nárazu jsem neudržela rovnováhu. Spadla jsem na zem a chytla se za nos. Valila mi z něj krev.

,,Já tě nesnáším!" Kopne do mě. A to už jsem nasraná. Cítím, jak mi rostou křídla a proplouvá mnou adrenalin, vztek a smutek. Moje oblečení se změnilo na černé. V té tmě co panovala v místnosti mi svítili žlutě oči. Postavím se o chytnu toho chlapa pod krkem.

,,Já. Jsem. Mu. Chtěla. Pomoct." Zvedla jsem ho do vzduchu a propalovala pohledem.

,,Pusť. Pros." Snažil se promluvit. Drtila jsem mu krk až mu rupali kosti. Hodila jsem jím o stěnu a otočila se k němu zády. Myslím, že žil, ale to mi bylo jedno. Vytvořila jsem v ruce ohnivou kouli a hodila ji proti stěně. Ta se rozletěla na kousky a já vyletěla pryč.

Letím nad stromy. Nad velkým hustým lesem až k velké černé skále. Přistanu na vrcholu skály a vejdu do otvoru. Je to temná skála a nebýt mích očí, tak nevidím nic. Vejdu do velké skalní místnosti a rozhlédnu se. Hledám určitou věc, ale nevidím ji tady.

,,Je čas!"