Leader of dragons

Kapitola 4.

Alespoň po hodinovém pátrání jsem našla co jsem hledala a teď už mám na sobě horkou polstrovanou bundu a na zádech školní baťoh s jídlem, pitím, zapalovači a termoskou a pár dalších zásob co se mi do toho podařilo nacpat. Až najdu vhodnější místo, rozdělám oheň a udělám si polévku a čaj. To vím jistě.
Po krátké pauze na snězení sušenky jsem pomalu vstala a šla se porozhlédnout okolo v naději, že ještě něco najdu. Když jsem ale vstala, už zase jsem si vzpoměla na to za dveřmi. Nedalo mi to spát- jasně, nejspíš to je kus látky vějící ve větru.. Ale co kdyby... Vyrazila jsem směr východ druhý. Jenže když jsem přišla blíž, sesypala se ze mě veškerá ráznost jako listy v zimě-
Tohle není jen kus látky... Ten by byl přece zasněžený... Dobu jen tak stojím a zírám na to. Asi to bylo maximálně pár minut, ale mě to přišlo jako dlouhé hodiny. Připomnělo mi to jeden film- byl o apokalypse, lépe řečeno zombie apokalypse, která byla v zimě. Byla tam hrozně hodná paní která zatím přežila. Jednou se koukla z okna a uviděla tam schouleného človíčka. Probudil se v ní mateřský cit a rychle mu běžela pomoci. Zachránit ho. Jenže když byla pár metrů od něj, zjistila, že to není dítě- jen strašlivě vychrtlý muž. To ji ale nezastavilo přišla blíž- a on jí ucítil. Pomalu zvedl a otočil hlavu k ní... Ona zahlédla pouze jeho zanícenou jizvu na čele, tupé oči, ukouslý nos a popraskaná ústa v děsivém šklebu. A i přesto jak vypadal se mrštně odrazil a zakousl se jí do ramene. Zabil ji.
Otřásla mnou hrůza... Nesnáším podobné filmy. Jenže tohle není film. Je to realita. Žádná zombie apokalypsa. Sebrala jsem poslední zbytky odvahy co sem v sobě našla a s bušícím srdcem jsem se vydala se opatrně ke dveřím.
O můj bože, je to člověk?! Vypadá to tak... Nejspíš. Jsem od dveří pár metrů a koukám ven na chumel čehosi hnědého... Co když je to mrtvola?! Udělala jsem krok zpět. Ale co když není a já bych mohla tomu člověku zachránit život?! Dva kroky vpřed.
TAK UŽ SAKRA BĚŽ! nadskočila jsem. Jo, to byly moje myšlenky.. Nebo jsme to vykřikla nahlas?! Každopádně mě to popohnalo vpřed. Otevřela jsem dveře. Do obličeje mi zavál hnusný ledový vichr. V žilách mi koloval adrenalin. Oči se mi rozslzely návalem větru. Zavřela jsem za sebou dveře a chvíli zírala na věc před sebou- viděla jsem rozmazaně. Bylo to něco hnědého. Je to člověk?? Chtěla jsem k němu natáhnout ruku jenže mi přitom zašustila bunda a on se pohl. Rukou jsem rychke ucukla. Je živý!! Sedla jsem si na bobek a snažila se rozluštit přes vlastní slzy a mírné sněžení kde má hlavu. Usoudila jsem, že je ke mně zdřejmě otočený zády a hlavy má napravo. Vztáhla jsem teda ruku a dotkla se ho v místě kde měl nejspíše lopatky. Začal se hýbat. Opět jsem vylekaně ucukla. Vypadalo to, že chce zvednout hlavu, a taky zvedal, ale neměl hlavu ale... Dlouhý chlupatý pahýl.