Leader of dragons

15. kapitola

Vyšla jsem z velkého elektra zpět na čerstvý vzduch a nadechla se. Chladný štiplavý vzduch z noci byl pryč, nahradil ho mírný teplý vánek. Někde byly ještě zbytky sněhu a slunce zářilo s větší intenzitou než dřív. A to bych tipovala, že je tak období Vánoc. Vzpomněla jsem si na svojí matku a staršího bratra. Na tátu si nepamatuju, zemřel při autonehodě když mi byly sotva dva roky. Hlavu mi zaplnily vzpomínky, a vánoce strávené společně. Ještě víc mi klesla nálada když jsem si uvědomila, že jsme se s bratrem nebavila, a že jsme rozhádaní. On se ke mě vždy choval hezky, ale já mu to nikdy neoplatila. Byla jsem nevděčná a víc než rodina mě lákaly jiné země, objevování, exotika... Napadlo mě, že se mu už nikdy nebudu moct omluvit. Že už je oba nejspíš nikdy neuvidím... Rychle jsem ty myšlenky zahnala a soustředila se na své další plány. V tom elektru jsem našla baterku a baterie do ní. Přidala jsem je do batohu společně s pitím, jídlem, které jsem sháněla po odemčených bytech, náhradním oblečením a dekou.
A mezi sháněním jsem se snažila dostat někam, kde to znám, i když zatím bezúspěšně, protože jsem se zamotala ještě víc.. Zase.
Tady jsem ale ještě dnes nešla, což je dobré. Došla jsem na nějakou křižovatku, přes kterou se táhla kolona prázdných aut. Koukla jsem so po směru kolony a viděla, že na chodníku stojí policejní auto, a v dáli jsem viděla nejspíše sanitku. A pak jsem si uvědomila, že je to pořád ta samá křižovatka, jen z druhé strany. Nadšení z objevené cesty vyprchalo a já protočila oči a s povzdechem jsem se vydala směrem k sanitce, kam jsem chtěla jít k předtím.
Po levé straně se táhl pás stromů, oddělující nějaký park. Sanita stála před zatáčkou, za kterou jsem doteď neviděla. Když jsem se plížila mezi auty, bylo tam pár poházených věcí, jako sklo, kusy gumy a zrcádko . Přitom auta, kolem kterých jsem procházela, byly naprosto v pořádku.. Když jsem ale dohlédla co je za zatáčkou, došlo mi to. Zapomněla jsem na opatrnost a šla jsem se tam podívat. Vypadalo to jako jedna velká hromada šrotu. A přitom to byly auta. Nebo spíše co z nich zbylo.

Nevěřícícně jsem na to zírala. Jak? Co? Proč? Takovou havárii sem nikdy neviděla. To je šílený! V jednu chvíli mě napadlo, že to způsobil On. Vládce draků. Otřásla jsem se. Ta určitě ne. Vždyť je to jen legenda... To není možné. Marně jsem se snažila sama sebe přesvědčit. Procházela jsem kolem zaklíněného kamionu. A za ním stály další. Kamiony mají okruh kolem města, na dálnici. Tady nemají co dělat. Zvláštní...

Po době obcházení jsem si uvědomila, proč jsem sem šla a obloukem se vrátila k sanitě. Dveře od řidiče i spolujezdce byli otevřené, a když jsem jí obešla, zjistila jsem, že zadní jsou úplně dokořán. Ani si neuvědomuju, že se postupně objevoval nechutný puch. Nevšímala jsem si ho a už jsem se chystm jít dovnitř. V tu chvíli si uvědomím, co to je za puch, ale to už je pozdě. Už jsem se podívala dovnitř a vyplnily se mé obavy. Srdce jako by na chvíli přestalo tlouct, mysl mi odumřela. Zírala jsem před sebe na zakrvácené lůžko, ve kterém leželo něco, co býval člověk, něco obaleného v rudé dece a bíléma očima dokořán upřenými do stropu, zírala jsem na lidskou mrtvolu. Nedokázala jsem myslet. Vypotácela jsem se pryč, zvracela sem, chtěla jsem utéct, ale nohy mě nechtěly nést, podívala jsem se na hromadu šrotu přede mnou a viděla jsem krev na silnici a na autech. To už jsem nevydržela, a utíkala jsem, padala, zvracela, brečela a utíkala..