Leader of dragons

24. Kapitola

Dnes jsem již v dostatečný vzdálenosti od hranice města. Sedím jen v mikině na schodech k nějakému domu a zírám do mapy.  Je sice pěkné, že jsem zase nějakou našla, ale... Vzdychla jsem, pohodila jsem ji stranou a opřela se o zábradlí. Ale k čemu to je když nevím kam jít? Můžu si zakreslit bezpečný vzdálenosti od hranic. Místa kde mám útočiště či skleníky a místa kterým se raději zdaleka vyhnout, ale co je teď mým cílem? Najít Stifiho? To se mi nepovede. Ukrýt se před Shade, jestli žije? Stejně by mě našla. Zásob mám celý obchoďák, kousek odsud i útočiště, takže žádný stres. A sbírat kytky mě vážně už nebaví.
Otráveně jsem prohlédla tichou prázdnou ulici kolem mě. Co bych tak dala za to aby tu chodili uspěchaní lidé a troubili rozčilení řidiči. Chybí mi lidská společnost, co mě nechce na místě zabít. Ještě lepší by bylo být v klidu domova s rodinou. Ale to už je tak vzdálený. Jako by to bylo v nějakém jiném životě, ne před- jak dlouho tu vlastně jsem? Nemám ponětí o čase-  na podzim se táhla tvrdá zima, v zimě se naopak objevilo spalující léto, pak se to opět několikrát změnilo. Z počasí to vážně zjistit nejde. Ale dny se poslední dobou zkracují a slunce je níž- musí se blížit podzim, nebo už možná je. Takže jsem tu téměř rok... Zdá se mi to spíše jako celá věčnost. Neohrabaně jsem vstala a stále trochu kulhavým krokem jsem si pochodovala ulicí. Jestli bych dál seděla, umřela bych nudou. Je to komický. Asi bych se měla bát o Stifiho nebo o svůj vlastní život, ale momentálně je mi to všechno lhostejný. Prostě jsem šla.

Zbystřila jsem až v okamžiku, kdy se bolest v bolavém boku i unavených nohou trochu nezmírnila. Překvapeně jsem se zastavila. Bylo to snad o polovinu lepší než před těsnou chvilkou. Chtěla jsem se začít radovat, ale v tu chvíli mě intenzivně zasáhla bolest nová- jako by mě něco škráblo někde u pravé lopatky, ale to tak, že jsem si byla okamžitě jistá že mám sval roztržený až na kost. Podlomila se mi kolena a já s bolestným výkřikem dopadla na dlažbu. V tu chvíli byla bolest pryč. Trhaně jsem si sáhla na záda- vůbec nic. Žádná krev, kůže úplně v pořádku, ani náznak bolesti. Nedůvěřivě jsem si prohlédla okolní ulici- prázdná, překvapivě. Nikde se nic ani nehýblo. V tu chvíli bych uvěřila, že se mi to celé jen zdálo (a to i přes skutečnost že se válím na zemi), když se to stalo znova. Bolest mi z nenadání vystřelila celou horní polovinou těla a mě se udělalo mdlo. Svíjela jsem se v neutichající křeči. Hučelo mi v uších. Nebyla jsem schopná cokoliv udělat, vykřiknou, zastavit to, nic. Jediné na co jsem myslela bylo ať už to proboha skončí. Svět kolem mě se začal ztišovat přicházející tma konečně odháněla tu nesnesitelnou věc pryč.
Otevřela jsem oči. Ležela jsem tváří a prachu a cítila jsem jen chladnou dlažbu pod mojí tváří. Musím odsud zmizet, blesklo mi hlavou. Ihned. S námahou jsem začala vstávat, až se mi rozbrněla hlava, a městem se roznesl neidentifikovatelný zvuk. Nebo to bylo spíše jen v mé hlavě. Každopádně to jen podpořilo hrůzu a já se rozeběhla co mi nohy stačily. Cestou jsem zahlédla kolo opřené o stojan a ihned změnila směr běhu.  Bylo staré a rezavé, řidítka ještě berany, roztrhaná sedačka. Nedivím se že nebylo zamknuté. Propadla jsem ho, za běhu naskočila a těžce šlápla do pedálu. Jak já dlouho nejela na kole! Stačilo par vteřin a ihned se opět ozval bok a nějaké odřeniny a namožené svaly. Trochu jsem ubrala a zabírala jednou nohou.
Ale jela jsem. Vzdalovala jsem se od toho místa a to bylo hlavní. Neustále jsem se ohlížela v děsu z pronásledovatelů, ale samozřejmě za mnou nikdy nikdo nebyl. A ten zvuk byl taky jen výplod mojí fantazijní mysli. S vytřeštěnýma očima jsem se trochu zběsile opírala do pedálů ještě pěknou chvíli.

Byla jsem už hodně daleko. Přesto jsem dál jela na kole. Nechápu, že jsem si nějaké nesehnala dřív- asi mi to přišlo hloupé a nápadné. Musím ale uznat, že je to příjemná změna od věčné chůze. Asi mi to chybělo. Bloumala jsem tak ulicemi a snažila se nemyslet na nic. Co bych tak teď dala za tu nudu co jsem zažívala ještě sotva před hodinou! Teď moje srdce i smysly běží na sto deset procent. Měla bych se nějak uklidnit. Jakkoliv.
Raději jsem zastavila. Až když jsem přehodila druhou nohu a kolo odhodila na zem mi došlo jak moc jsem vyčerpaná. Kousek jsem popošla a sesunula se po stěně jakési budovy. Najednou jsem si uvědomila další bolest- na rukou. Rychle jsme k sobě zvedla dlaně. Tentokrát to nebyly žádné podivné bezdůvodné nárazové bolesti- Po pár prstech mi stékala krev a já si se znechucením všimla že pár z mých nehtů je naprosto zničených a téměř ulomených. Bolelo to jako blázen. Musela jsem si je strhat když jsem měla tu křeč- nějak jsem přejela po té dlažbě a- Otřásla jsem se. Mikinou mi opět prosakovala krev z rány.

Vždyť jsem kdysi vedla tak obyčejný život! Čím jsem si tohle zasloužila? Sedím tady, špinavá, zakrvavená, osamocená a vyděšená v prázdným městě obehnaném hradbami a všechny živé duše v okolí se mě pokoušejí zabít. Co se mi to sakra děje?  Složila jsem hlavu do dlaní a ještě kousek sjela po stěně. Tenhle život zkrátka nezvládám. Otřásly mnou vzlyky. Na jednu stranu chci aby to skončilo, klidně aby mě už konečně zabili- ale stále je tu druhá strana, ta, která mě nutí jít dál a hlavně žít. Nechci tady skončit. Tady ne. Chci dokázat těm lidem venku že nejsem tak slabá. Nebo tomu obránci co o mě tvrdil že "ležím už někde chcíplá v koutě." Nebo Shade, která po mě často házela otrávené pohledy když jsem o něco zakopla či udělala nějakou blbost nebo jen moc hlasitý zvuk. Taky chci najít Stifiho, aby všem vytřel zrak se mnou. Tohle prostě přežiju. Ale nedokážu to tím, že se tady budu litovat kvůli pár zničených nehtům. A postřelení. A té divný bolesti- No to je jedno. Rázně jsem vstala a s opovržením setřela slzy. Drž se světe, teď přicházím já.