Leader of dragons

14. Kapitola

Byla hluboká noc, obloha byla zatažená, šílená tma. Ráda bych tam ještě seděla a snažila se usnout. Ale to nešlo. Noci se ještě tolik neoteplily a já jsem měla jen tenkou jarní bundu. Necítila jsem nohy ani ruce, ani nos. Namáhavě jsem se zvedla, nohy mě sotva nesly. Musela jsem se někde schovat, nebo bych se rána nedožila. Marně jsem se snažila otevřít skleněné dveře obchodu. Rozbila bych je, ale na to jsem neměla dostatečnou sílu. Otočila jsem se a vrávoravě zamířila někam, kde nefouká, kde je jídlo a místo na oheň. Tělo mě neposlouchalo. Zakopávala jsem, padala. Zkoušela jsem každé dveře, na které jsem narazila. Všechny byly zamčené, nebo zamrzlé. Byla jsem u nějakého několikapatrového domu. Zkusila jsem kliku. Zdálo se, že se dveře pohnuly, ale každopádně se neotevřely a já se po nich nešťastně sesunula. Takže tohle bude můj konec? Jednoduše umrznu? Zlostí jsem bouchla jsem do dveří. A ještě jednou. Tentokrát se dveře vážně pohnuly. V hlavě mi vyskočila jiskra naděje. Třeba nejsou zamčené ale jen zmrzlé! Začala jsem bušit. A opravdu- po pár úderech se dveře otevřely.

Už je ráno. Ztěžka otevírám víčka- jsem v nějaké mistnosti, přitislá k teď už vyhaslému krbu. Je to malý příjemný a trochu starý byt. Kolem je stará pohovka, vybledlé tapety s kytkama, šedý sešlapaný koberec, krb, a dvoje dveře polepený plakátama. A mě došlo, že mám hlad. Vstala jsem a šla ze dveří najít kuchyni, což nebylo těžké, protože byla hned za prvníma dveřma. Ale na lince bylo pár hrnců a hrníčků a shnilý chleba, a v lednici také nic- když nepočítám zplesnivěný sýr a marmeládu. Zaklela jsem. Já už mám vážně hlad! Napadla mě ale poslední možnost- spíž. Z kuchyně vedly další dvoje dveře, z toho jedněma jsem přišla. Zkusila jsem své štěstí- a úspěšně. Byla to miniaturní místnost s poličkama. A na ní byly kompoty, mouky a okurky. Vypadá to, že budu mít k snídani zavařené broskve.
Přemýšlela jsem, co se vlastně v noci dělo. Polovině si ani nepamatuju, ale vím jak jsem otevřela ty dveře a vpotácela se dovnitř- našla jsem dveře do tohohle bytu, a dokonce zapálila dříví v krbu, a z posledních sil se svalila vedle a usnula jsem. Také jsem přemýšlela, co budu dělat dál- že se znovu pokusím najít cestu zpět někam, kam to znám, nebo najít mapu a podle názvu ulic se konečně zorientovat. A na tu osobu. Už si nebudu připadat v bezpečí. Nikde a nikdy. Ale hlavně jsem myslela na Stifiho. Kde se toulá, jestli je také tak hladový, jestli strefil zpět a čeká na mě... To mi dodalo naděje. Určitě je mi na stopě, vždyť je to pes, ty mají dobrý čich, je v pořádku.. Povzdechla jsem si. Po broskvích mi v puse zůstala podivná pochuť. Byly moc sladké a zároveň měly hořký ocas, ale když má člověk hlad ani si to neuvědomuje... Musím najít už zase jídlo, pití, boťoh, deku, lékárničku, mapu a cestu domů, jestli se tomu teď dá tak říkat.

Potichu jsem se vplížila do stínů a dala se další pouť po městě Chester.