Leader of dragons

16. Kapitola

Je začátek února a já se jen v tílku a kraťasech vláčela s batohem po rozpálené silnici směrem 'domů' i když trefnější by bylo dočasné místo přežívání, které jsem našla teprve včera v noci.
Počasí se měnilo, po objevení té.. No, té havárie začalo zase mrznout a já byla na pokraji zhroucení, ale i když tu nebyl Stifi, aby mě podržel, nějak jsem to překonala, sníh začal již podruhé tát a dnes je kolem 30°. Debilní počasí.
Strašně bych chtěla vidět Stifiho a společnost mě vážně chybí. Povídám si sama se sebou, což není zrovna vhodný, když se snažím být co nejtišší, ale co nadělám. Lepší než se zbláznit. Nebo ne? Možná by být blázen nemuselo být zlé.. Nikdo by mi nechyběl, neměla bych nikdy strach, nemusela bych přemýšlet.. Ach jo.
Celé dny jsem nervózní. Nevím, kdy jsem se naposled usmála, kdy jsem měla dobrou náladu. Když nepočítám vzpomínky.
Už jsem došla do ulice kde přebývám. Po levé straně stály starší malé domky, po pravé úplně nové řádové domky, z toho pár ještě nedostavěných. V noci, což je momentálně čas, kdy chodím venku, to, že jsem tu tuhle dobu je jen shoda náhod, každopádně jsem to tu našla a vybrala si jeden z prostředních domků, a musím říct, že je to zatím jedno z nejlepších míst kde jsem bydlela- je tam chladno, je tam jídlo, hodně místa, útulně zařízené a super pohodlná postel. Jediné mínus jsou rozvrzané vchodové dveře- ale to snad není takovej problém...

Už sem se nemohla dočkat až si sednu do chladu a odpočinu si. Otevřela jsem dveře a leknutím se přikrčila. Zdálo se mi totiž, že když dveře typicky zavrzaly, ozval se i jinej zvuk.. Nevím co. Asi už blázním. Měla bych se uklidnit. Jenže když už jsem dveře zavírala, ozvalo se to znovu. Tentokrát se mi to nemohlo zdát.. A vycházelo to někde nalevo ode mě, ale tlumeně. V tomhle domě to být nemohlo- ale co mi to jen připomínalo? Přimrzla jsem k podlaze a zarytě poslouchala... Možná zo bylo několik vteřin, možná pár minut. Nevím, jak dlouho jsem stála a ppslouchala, každopádně se to ozvalo znovu a tentokrát to bylo jasné- psí štěknutí.

Batoh mi sklouzl z ramene na podlahu verandy a já vyběhla z domu. Neměla jsem nejmenší pochyby, že je to Stifi. Myslela jsem, teda momentálně jsem moc nemyslela, ale nejspíše to vycházelo někde z těch řádovek. Srdce mi tlouko jak o život. A já myslela že už ho neuvidím. Rozeběhla jsem se první řádovce nalevo. Zamčený. Druhá, zamčená, třetí otevřená! Vběhla jaem dovnitř a rychle jsem probíhala po domě. Byl prázdný.
Zastavila jsem. Klepaly se mi ruce, měla jsem chuť rozběhnout se dál, a hledat a hledat a hledat, ale musela jsem se srovnat.

Jestliže je stifi v nějakém z řádovek, nedostal se tam s vysokou pravdepodobností sám. Ale kdo a proč?
Najednou mě zamrazilo. Co když chce ON použít Stifiho jako návnadu?! Chtěla jsem tu myšlenku zahodit, ale pořád mi vrtala hlavou. Ale i přesto se vydám k dalšímu domu. Jestli je to pravda, tak budiž. Postavím se mu. Stejně takovýhle život nechci mít, ještě s vědomím, že sem nechala Stifiho na holičkách. Proud myšlenek mi zastavilo další stěknutí, a tohle bylo blízko. To mě popohnalo dostatečně.
Vešla jsem do dalšího domu. Objevím verandu, ze které vede chodba s dvěma dveřmi a schodištěm. Probíhám jsem celé první patro a uvědomuju si, že všechny tyhle domky jsou úplně stejné. Vyběhla jsem po schodech a rovnou vynechala první dvoje dveře, protože jsem věděla že tam je jen koupelna a záchod. Zamířila jsem rovnou do ložnice, která musela být za posledními dveřmi, které jsem s trhnutím otevřela.
Uvítal mě nadšený štěkot Stifiho.