Leader of dragons

21. Kapitola

Omlouvám se za tu obrovskou pomlku, co jsem udělala, a neexistuje pro to výmluva, která by mě ospravedlnila. I přesto doufám, že tu nějací moji čtenáři ještě jsou, protože chytám novou dávku kapitol, ve kterých se už opravdu něco děje!

Uběhlo pár stejnotvárných týdnů. Vstát, najíst se, hledat zásoby nebo místo kde se ubytujeme, najíst se, hledat neznámé kytky a celý dny se plížit jenom ve stínech. Nebýt Stifiho a Shade, i když hlavně Stifiho, už bych se z toho pobláznila. Pořád se krýt a schovávat..
Momentálně žijeme ve větším bytě 3+1, z čehož jednu místnost má Shade, jednu já se Stifim a poslední, nejspíše dětský pokoj, moje rostlinky. Mám podezření, že se to Shade moc nelíbí, že je všude sebou tahám. Když se stěhujeme, já musím jít sem a tam aspoň třikrát, abych je všechny přenesla. Ale já si nemůžu pomoct- roste tu tolik rostlin, které by tu růst neměly, ani o nich nic nevím a taky je to nějaká zábavnější práce. A na tom si trvám, ať si Shade brblá co chce.
Kolik teď vlastně může být? Tipovala bych tak... Tři hodiny ráno? Možná. Zase nemůžu spát. Jako vždy. Než tohle všechno začalo, měla jsem se spaním velké problémy. Musela jsem i brát prášky, a to čím dál silnější. Týden předtím, než sem vzbudila a nikdo nikde nebyl, mi doktor předepsal nové, ne silnější, pouze jiné. no, podle mě byly silné, protože ten týden sem se prospala jako ještě nikdy. Nic mě nevzbudilo a neměla jsem žádné sny. Doteď sem padala únavou a vyčerpáním,takže to šlo, ale v poslední době se to vrací...
Se vzdychnutím vstanu a proplížím se k oknu. To ve uvidím- je naprosto normální. Tmavé siluety domů, zhaslá okna, tmavé pouliční lampy, na ulicích nehybná auta. Otevřu okno a nadýchnu se čerstvého nočního vzduchu. Měsíc právě vyšel zpod mraků a osvětlil město tlumeným chladným světlem. Chvíli vše pozoruju. Nedaleko odsud je malé náměstí, které je zastíněné okolními budovami. Nevěnuju mu moc pozornosti, ale pak se mi zdá, že jsem tam koutkem oka zahlédla pohyb. Rychle se tam zahledím a pozorně pozoruju. Srdce mi bije až v krku. Nic se tam už neděje. Asi nějakej pytlík ve větru.. Ale ono nefouká. Zachvěju se.
Tam se možná něco děje a já tu trčím a nečinně koukám z okna. Musím se tam jít podívat. Jen na chvilku. Shade to ani nepostřehne. Do hodiny jsem zpět. Já tam chci jít. Aspoň na chvíli vypadnout z toho nekonečnýho kruhu o schánění obydlí a zásob. Potichu si vezmu mikinu a boty a vejdu za dveře. Teď jen projít kolem pokoje Shade a na chodbu. Stifi jde za mnou. Mám ho vzít sebou? Raději jo, aby nezačal štěkat a neprozradil mě. Vážím každý krok, abych prošla předsíňkou k vchodovým dveřím. U pokoje Shade kopnu do igelitové tašky a potichu zakleju. Zaposlouchám se. Z pokoje Shade se dál ozývá stejné oddechování. Díkybohu. Ještě vezmu flašku vody, co leží na zemi, a už vstupují na chodbu. S potichým cvaknutím zavírám dveře. A vzhůru za dobrodružstvím! Konečně se něco děje. Seběhnu po schodech do přízemí, vyběhnu z domu a s dobrou náladou skáču po ulicích. Když jsem pár bloků od náměstí, vzpomenu si, proč tu jsem, a raději se začnu chovat normálně. Sem jak malý děcko, sakra. Kdyby tam někdo opravdu byl, stoprocentně by si mě všiml. Ach jo.
Plížím se stíny, směr náměstí. Už je hned za rohem. Sesunu se po stěně k zemi a opatrně tam nehlédnu. Je lemované malými stromky a fontánkou s lavičkami. Okolo v budovách jsou různé obchody. Ale nic jiného tu není. Vše si důkladně prohlížím. Každý kout, každý stín. Ale nic. Nic tu není.
Dobrá nálada mě opustila. Proč jsem jí vlastně měla? Tady není nic dobrého. A kdyby tu opravdu něco bylo, neměla bych se spíš bát? najednou nevím, co mám dělat, v hlavě mám prázdno. Povzdychnu si. Co jsem čekala? Nejspíš nějaká toulavá kočka, která už je dávno pryč. No, pro dobrý pocit alespoň zkouším všechny dveře obchodů, samozřejmě zamčených, a prohledám vedlejší uličky. Stifi pobíhá kolem a každou chvíli mi zmizí z dohledu. Tahle procházka mu jen přispěje.
Ještě mám čas, tak to k bytovce, kde bydlím vezmu oklikou. Už se chystám zavolat Stifiho, když vtom si všimnu, že v rohu náměstí je něco na zemi. Podivně se to leskne, vypadá to jako vylitá šedá barva.. Ale čerstvá. Se zájmem se tam vydám. Co by to sakra mohlo-
V tu chvíli mě někdo popadne a ve vteřině cítím na krku chladnou čepel.