Leader of dragons

20. Kapitola

Hmm.. Mňam. Nikdy bych nevěřila, že mi bude sušené maso tak chutnat. Spokojeně sahám po dalším plátku. Existuje snad lepší snídaně? Dívám se, jak se nadýchané mraky na sytě modrém nebi pomalu sunou a nad ničím napřemýšlím. Vtom se otevírají se dveře na terasu, na které sedím, a na světlo vykoukne Shade- "To je žrádlo, co?" zeptala se mě s úsměvem. Myslím, že můj úsměv s plnou pusou mluvil za mě. Ušklíbla se a sesunula se na židli na druhý straně stolu. Chvíli jsme obě mlčely- teda, já hlavně kvůli mojí snídani. Když dojídám, kouknu na Shade. Kouká někam do stěny, která obklopuje zahradu kde sedíme. Zajímalo by mě, co se jí honí hlavou. A proč tady je...
Jako první prolomím ticho já (jako téměř vždycky)
"Hele, Shade, ty jsi věděla, že tu jsem, ještě než si mě potkala?" Shade se na mě otočila a tvář, jako vždy, měla dokonale bezvýraznou. Chvíli si mě prohlížela, a pak spustila-
" Ono bylo těžké, si toho nevšimnout."
Chvíli jsem čekala, jestli něco dodá, ale ta už asi skončila.
"Co tím myslíš? Viděla si mě, nebo stopy, nebo co?"
Shafe se na mě otráveně podívala. "Jo"
Teď sem zase já protočila oči. To nikdy neřekne víc?
"Jo co? A jak si našla Stifiho? A viděla si tu kolonu aut? A.. Počkat, to si byla ty, kdo mě pronásledovat na tom náměstí! Proč si utekla? Pozorovala si mě celou dobu?!"
Shade vzdychla "Klidni hormon, holka. Chrlíš víc otázek než dokážu zaznamenat."
To je všechno. Nic jinýho neřekne? Áá, už mi s tim vážně leze na nervy. Když chci spustit další salvu otázek nebo něco namítnout, začne nečekaně mluvit sama.
"Chvíli po tom, co postavili hradby okolo, jsem našla ve sněhu stopy. To jsi ještě chodila sama. Samozřejmě jsem si myslela, že je to ON, ale to jsem po chvíli zavrhla. Tak či onak, šla jsem po stopách, ale ty neustálé chumelenice všechno zakryly. Vcelku jsem se obávala, že najdeš ty mě, ne já tebe. Ale jednou, když jsem téměř spala v jednom bytě, se přes celé město ozvaly sirény a to mi stačilo. Protože jsem musela zjistit, co se stalo, vyběhla jsem ven a k hradbě. Nevím, jestli to víš, ale nedostatečně jsem uhasila oheň, takže jsem založila požár. Kvůli tomu jsem raději běžela co nejdál, ať mě nenajdeš" Problesklo mi hlavou, jak v tom malým radiu co našla, dávali na stanici Lunch news i zprávu o požáru. To sedí.. Úplně jsem na to zapomněla..
"Pak začalo být větší teplo a já mezitím zjistila, že tu je ještě nějaký normalní člověk. Dlouho jsem se snažila na sebe neupozornit a najít tě, ale to se mi nakonec povedlo vcelku náhodou. Šla jsem do jednoho krámku pro zásoby, a najednou vidím pohyb na druhé straně náměstí- to si byla samozřejmě ty. Ještě potišeji jsem přišla na roh ulice. A ty sis najednou klekla, skoro spadla. Myslela jsem, že se ti udělalo dost zle, nebo si prostě byla vyčerpaná. To jsem ale zavrhla, když si najednou vyskočila, až si vyděsila toho svého psa, a otočila se směrem přímo na mě. To už jsem se chtěla schovat, ale nestihla sem to. Viděla si mě, a k mému úžasu si se za mnou rozeběhla jak šílená, odhodila baťoh a něco si dost nahlas křičela. Není nic příjemného, když za tebou hlava nehlava běží nějaká šílená holka, která křičí nadávky a snaží se tě dohnat a zabít, to ti povídám" (Dobrá, při těchto slovech sem asi kapku zrudla) "ale pak jsem narazila na tu křižovatku a věděla, že tam mě už nemáš šanci najít. Šla jsem do ulice hned vpravo a chvíli jsem šla, než jsem se schovala. Za chvíli si uříceně doběhla na križovatku taky a opřela ses o dodávku. Bylo jasné, že si to vzdala. Vždyť to už bylo taky téměř nemožné. Chvíli jsem tě pozorovala, jak sleduješ ty auta a pak jsem se raději odplížila pryč. Projdu pár ulic a co neslyším. Jak tam snad na celý město voláš toho psa. V tu chvíli sem si říkala, jak můžeš bejt tak ukřičená a ještě žít." (teď jsem zrudla ještě víc) "jelikož se tvůj hlas ozval vždycky někdy blíž, musela jsem začít zase utíkat, abych alespoň tušila, kde jsi. Já věděla, kde jsme, ale ty asi ne, protože si běhala téměř dokolečka a úplně jinudy, než jsi přišla. A asi si i docela spěchala, protože když jsem myslela, že už si někde daleko, ozvala ses o ulici dál a já měla co dělat, aby si mě neviděla, ale ty jsi i přesto něco zahlédla, nebo slyšela a myslela sis, že jsem to psisko.
Později si ale opravdu už zmizela. Začalo se stmívat a já šla do úkrytu, abych nezmrzla. A cestou sem potkala toho psa. Kulhal, kňučel a štěkal a očividně tě hledal. Musela jsem ho vzít sebou, protože byl moc hlasitý a prozradil by mě.
Když jsem mu ošetřila ránu po střepu v noze o on se po týdnu uzdravil, kdykoliv jsem mu otevřela dveře, utekl. Ale vždy se večer vrátil, takže tě nenašel. Musela si být dost daleko.
O nějakej měsíc později mu došly granule a já musela jít odpoledne ven, páč štekal ještě víc a žalostněji než obvykle. Vláčela jsem se s tím pytlem i přes to vedro a když jsem přišla a zavolala na něj, nepřišel. Šla jsem nahoru a on na mě radostně koukal, i když se nechtěl hnout od ty skříně. Pak jsem v ní slyšela hluk a nemusela jsem bejt Einstein, aby mi došlo co se děje.
Dál už to znáš. Stačí?"