Pečlivě sem si ho prohlédla- byl to on, ale i to nebyl on. Oči a čumák mu zůstaly, ale jinak byl úplně jiný- je to taky pár měsíců, co sem ho viděla naposled. Křehké stěněčí tělo vystřídal statný trup a svalneté dlouhé nohy. Hebkou srst shodil zůstal a mu krátká barevná a pevná srst, a uši se mu zvedly a vyrostly. Vypadal vážně nádherně. Ale byl to pořád on, můj malý Stifi. Rozeběhla jsem se k němu a radostně ho objala, on mi poslintal obličej a šťastně kolem mě skákal. I přes jeho vzhled je to pořád stěně. Ani sem nečekala, že ho ještě někdy potkám. To je tak skvělý! Konečně trochu štěstí.
Když vypršel okamžik překvapení a totálního nadšení, něco jsem si uvědomila- jak se dostal do zavřenýho bytu, jak přežil tu zimu a jakto že je zrovna tady? A navíc tak hezky krmený- jistě, měl možná o pár kil míň než by měl, ale na tohle místo a aktuální situaci to je dobré. Jasně z toho vyčnívá, že tady bude mít roli ještě někdo třetí.. Ale... Proč?
Sedím na posteli a zabořená v myšlenkách a nevědomky hladím Stifiho co mi leží u nohou. Stále tomu nemůžu uvěřit ale i přes tu radost se snažím vymyslet, co dál. Budu se muset přesunout dál do města, taky v okolí už docházejí potraviny. Taky přemýšlím, že začnu znovu sbírat květiny, protože co povolily mrazy, vyrazily nové rostlinky a práce ubývá. Takže budu potřebovat i baterky do-
Pochod myšlenek mi přerušilo prásknutí dveří. Vychází to odspoda. Někdo přišel.
V nastávajícím tichu jsem slyšela svůj tep. Dřív bych nebyla schopná reagovat, jen se pohnout. Ale už mě tyhle měsíce začínají měnit. Ale bohužel nejsem moc bojácný typ. Pár lidí by šlo dolů a nějak to vyřešit; já ale se snažila najít něco kudy utéct. Jsem ale v druhém patře a vůči mé fyzicce raději skákat nebudu. Jediný východ jsou dveře vedoucí schodištěm dolů. Takže místo východu zkusím skrýš a hned zamířím k velké vestavěné skříni. Otevírala jsem zrovna dveře skříně, když se slyšitelně blíž, typovala bych tak pod schodama, ozval hlas.
"Hej psisko, donesla jsem ti tady nějaký žrádlo, tak se poď najíst." byl to ženský, ale drsný hlas. Nikdy mě nenapadlo, že by vůdce draků mohla být žena... Ale tak možné to je. Dívám se vyděšeně na Stifiho- čekala bych, že se mě pokusí bránit- ale on zřejmě neví, co má dělat. Očividně se chce rozběhnout za hlasem, ale kvůli mě stojí na místě. Je věrný. S zadrženým dechem zavírám skříň, co nejtiššeji. Na poslední chvíli mi ale vyklouzávájí dveře z ruky a s menší ranou dopadají na místo. Teď už vše slyším tlumeně, ale slyším. "Psisko?" dupe po schodech. Jde sem. Slyším jak se otvírají dveře do ložnice a hlas se zdá být tak blízko, že sebou trhnu a strhnu ramínko vedle sebe- na poslední chvíli ho ale chytnu a snažím se ani nedýchat. "Psisko? Á, si tady. To ty si udělal tu ránu? Poď dolů, šla sem fakt kus, abych ti sehnala granule, a teď jsem je ještě v tom vedru musela táhnout zpátky. Takže si jich važ a pojď" Kroky už vycházejí z ložnice, ale pak se zase zastaví. Takový muka! Musí přece slyšet tlukot mého srdce ne? "Co je? Co se ti nechce? Nestůj u tý skříně jak solnej sloup."
-Ticho-
"Víš co, trhni si. Až budeš mít hlad, přijdeš"
Kroky zase odcházejí, a já už podruhé vydechuju úlevou. Musim nějak vymyslet jak se tad odsud dostat i se Stif-
"Vážně si myslíš, že si v tý skříni nenápadná?"
ČTEŠ
Leader of dragons
FantasíaSvět si běžel svým tempem a vše se zdálo v relativním pořádku. Vše se ale změnilo ve chvíli kdy bylo nečekaně evakuováno celé město Chester bez udání dostačujícího důvodu. A to nebylo jediné. Začala stavba hradeb které kombinovaly masivní kameny i n...
