Leader of dragons

11. kapitola

"Ššššššššššššš- vysílání dočasně pozastaveno."

Nemůžu tomu uvěřit. Možná proto zírám na to rádio s pusou dokořán. Vládce draků, neboli Leader of dregons?? O té legendě mi kdysi dávno vyprávěla matka. Já to zbožňovala... Ale jak se mohl vrátit? A jakto že zabarikádovali celý město? Tohle není apokalypsa světa. Tak dopadl jenom Chester. A já jsem uvnitř. Jakto že tu jsem? Že jsem nešla s ostatními? Kdy odešli? Kam? A co budu teď dělat?! Jsem s ním zavřená v jednom městě!!
Malátně se zvedám a kolébavě jdu k poklopu střechy. Nesnažím se schovávat. Nesnažím se být nenápadná. Teď už je to jedno. Kdyby mě z hradeb teď zastřelili, vlastně by to nebylo tak zlé.
Napůl lezu, napůl padám ze žebříku, Stifi na mě radostně štěká. Z nebe se začali snášet vločky měnící se na divokou chumelenici. Ale mě to je jedno. Sesunula jsem se po zdi a objala ho. Byl mojí jedinou podporou.

Je 22. Den kdy jsem tu sama. Po tom zjištění... No, trochu jsem se zhroutila. Vše mi bylo jedno. Nejedla jsem. Bloumala jsem bezcílně po městě.
Ale díky Stifimu jsem to nějak překonala. Život má smysl. Vždyť mám jenom jeden. Litovala jsem těch dní. A to hlavně protože rádijko nepřežilo na střeše v chumelenici kde jsem ho naposled nechala... Jak jsem jen mohla být tak lehkomyslná? Můj jediný zdroj informací... Taky mě mohli kdykoliv vidět. Ale teď se vše změnilo- vybrala jsem si pár bezpečných teplých bytů, pár užitečných věcí. Chodím téměř neslyšně a nenápadně, a taky se lekám kteréhokoliv zvuku, včetně igelitového pytlíku poháněným větrem. Změnila se ještě jedna věc- počasí. Jak René říkal, že meteorologové předpověděli tepla... Měli pravdu. Sníh tu sice stále je, ale je mokrý a vítr fouká mírný. Už nemusím mít na sobě všemožné oblečení, stačí normální, jako na jarní procházku... Vše je jiné. Přežívám z věcí co najdu. S nespavostí už ale nemám problémy jako dříve...
Vyskočila jsem z postele a podrbala jsem spícího Stifiho po hlavě. Roste jak z vody a je zdravý. Moje záda teda nejsou tak skvělé, ale dá se s tím žít. Došla jsem k vypnuté lednici tohodle bytu a vyndala šunku v konzervě. Půlku si dala sobě, půlku Stifimu. Začíná další den.
Budu muset jít do mého skleníku- mimo shánění jídla a věcí tu mám i jednu zábavu- sbírání rostlinek. Mám na to střední školu. Každopádně to není jen tak, že se mi chce. Nacházím po městě takové, o kterých jsem se nikdy neučila, natož aby tu rostly. Právě ty sbírám a nosím do své základny, kde je i skleník a dost místa pro hodně květin.
Po chvíli, když jsme se nasnídali a já vše zbalila jsme se konečně vydali na castu. Jako vždy jsem volila cestu beze sněhu, abych nezanechala stopy. Nahlížela za každý roh. Když jsem ale běžela přes Highway square, něco se mi nezdálo. Zastavila jsem a posluchala. Ticho. Jsem uprostřed volného prostoru, musím se dostat do užších ulic... Tady jsem všem na očích. Pomalu jdu. Stále ticho. Nikde nikdo. Když jsem ale pár metrů od stěny, slyším to zřetelně. Někdo za mnou je.