Leader of dragons

5. Kapitola

Ještě jsem si pořádně neuvědomila co se děje a začla jsem hlasitě ječet. Ječela jsem, když jsem se snažila zvednout a utíkat, jenže jsem se převrátila, spadla na záda a něco v boťohu se mi bolestivě zabodlo do zad. Zahlédla jsem, že se TO snaží nejspíše zvednout- kde měly být nohy se také něco zvedlo, něco, co mi něco připomínalo, tím tvarem, ale nepřemýšlela jsem co.

Stále jsem se snažila zvednout, utéct a místo pořádaného zvedání jsem spíše hystericky ječela a brečela zároveň. Konečně jsem se zvedla a nechtěně jsem TO přelétla pohledem, než jsem se dala na zběsilý úprk.

Po chvilce běhu mě něco donutilo zastavit. Doteď mnou zmítaly pocity děsu, nutkání utéct a nepřemýšlet. Až teď mi to ale konečně zapadlo dohromady. Při tom pohledu na tu věc, v ten okamžik jsem zahlédla oči. Nádherné tmavé oči. Ale zračilo se v nich zoufalství. A ty oči nebyly na tom pahýlu- jak by taky mohly. Vždyť ten pahýl, to byl přece ocas, a ty nohy, to byla hlava, na kterým jsem zachytila ten pohled.
Urychleně jsem se otočila a vyrazilo na to dech- V leže na mě zoufale hledělo krásné, byť vyzáblé a slabé odrostlé štěně německého ovčáka.

Opatrně jsem k němu přišla. Pozoroval mě a tiše zakňučel. Na nic jsem nečekala a třesoucíma rukama jsem ze sebe strhla baťoh a neobratně bojovala s otevíráním konzervy masa. Mezitím jsem na něj konejšivě mluvila- ani nevím co. Šlo o to aby věděl, že mu chci pomoct.
Odhrnula jsem sníh před jeho hlavou a konzervu před něj vysypala. Podíval se na to a opatrně přičich. V další chvíli sem pustil do jídla a celé to snědl. Musel tu být pár dní, i přes chumelenice. Bylo mi ho líto a nechápu, jak to doteď přežil... Zatímco jsem se pokusila vydolovat z baťohu něco, do čeho bych ho zabalila, snažil se vstát. Neudržel se však ani pár vteřin a padl zpátky na sníh.

Konečně jsem z baťohu vyndala deku a podívala se zpátky na ovčáka. Teď se zvedl více a i se udržel ale něco ho strhlo zpátky. Až teď jsem si všimla, že je na vodítku připevněném k sloupu vedle. Chtěla jsem rozmotat uzel na konci vodítka, ale to nešlo, tak jsem našla jeho- nebo její- obojek a odpoutala ho od vodítka. Poté jsem to křehké tělíčko přemístila na připravenou deku, kterou jsem zabalila a teď jsem zabalený váček vzala do náruče a opatrně ho donesla zpátky do obchoďáku kde jsem si vybrala obchod nějaké mobilní společnosti, protože byl malý, útulný, měl malý vchod a na zemi hustý koberec. Položila jsem ho za pult aby měl teplo a vrátila se ven pro baťoh. Unaveně jsem se vedle něj sesunula.

A až teď jsem si začla uvědomovat tu bodavou bolest v zádech. S úděsem jsem zjistila že mi trikem i mikinou prosakuje krev.