Leader of dragons

18. kapitola

Omlouvám se všem mým čtenářům (jestli tady nějací jsou) za větší pomlku v psaní, ale slibuju, že teď už budu psát kdykoliv budu mít čas.. :)
Takže příjemné čtení a
každé shlédnutí a vote
potěší :))

Popobíhám a schovávám se za další zeď domu. Stifi mi jde v patách. Opatrně nahlédnu přes okraj zdi a snažím se v tomto šeru zaostřit zrak- na hradbě stojící asi sto metrů daleko nevidím žádný pohyb. Potichu probíhám k domu blíž hradbám. Náš cíl je dostat se až přímo ke stěně.
Až teď jsem si všimla pohybu- ale ne na hradbách, ale kousek od ní- stála tam menší postava a mávla na mě. Shade. Jak se tam dostala? Vždyť byla tady před chvilkou.. Vzdychla jsem. Už zase! Vždycky zmizí a nepozorovaně se objeví úplně někde jinde. Možná proto mi na otázku jak se jmenuje odpověděla jen: "Jméno tady není důležité. Ale lidé mi říkají Shade."
Vlastně celkově toho moc nenamluvila, a tak o ní nic nevím. Ani, jak se vzala v Chestru. Jednou jsem se zeptala, jestli není vůdce draků, ale hned jsem toho začala litovat, protože to vyznělo neskutečně naivně a hloupě, a Shade na to reagovala jen směšným úšklebkem.
Každopádně teď mě vytáhla na večerní pouť k těm proklatejm hradbám. I když netvrdím, že mě to nezajímá. Naopak- konečně se tady děje něco jiného než hledání jídla, schromažďování zásob a sbírání kytek. Zatímco tu bloumám a přemýšlím, jak se tam dostat co nejrychleji, Shade už někam zase zmizela. Se vzdychnutím se tiše rozbíhám do pouličního šera.
Konečně jí vidím a udýchaně k ní dobíhám. Shade je možná vzrůstobě menší, ale o to svalnatělší a hubená, s krátkými černými vlasy a na úzkém obličeji jí dominují velké tmavé oči a vystouplé lícní kosti.. Snažím se zeptat, proč mě sem táhne, ale když už otevírám pusu, vydá tiché 'sst', čímž mě umlčí. No jo, měla bych si dát větší pozor- jsme téměř u hradeb a moje poslední setkání s ozbrojenci nahoře nedopadlo nejlépe, a mám pocit, že kdyby mě viděli znova, už by mi druhou šanci utéct nedali.
Shade ukázala na jeden úsek hradby a tak, že jsem jí ani neslyšela, proběhla trosky domu, který zřejmě museli zbourat při stavbě, a pak se na mě otočila a mávla, ať du za ní. Když jsem jí tiše doběhla, teda, né tak tiše jako ona, překvapilo mě, jak se zdají tady odspoda ty hradby obrovské. A taky, že se na ně stoprocentně nedá vylézt. Shade lomcuje s nějakým kamenem, který vypadá stejně jako všechny ostatní- ale než jsem stihla něco namítnout, kámen se začal pomalu vysouvat. Sekla jsem se úžasem. Takže existuje cesta ven! Můžu pryč z Chesteru! Nebo ne?
Ale houby. Za tím kamenem, který Shade teď s žuchnutím položila na zem, byl- překvapivě- další kámen. Hodně kamenů. Okamžik nadšení a naděje vystřídal pocit prázdnoty. Ta zeď je určitě několik metrů široká. Shade poté vytahala ještě pár kamenů.
Na chvíli jsme se museli schovat do stínu nedoleké střechy, když se nad námi ozvaly procházející stráže, které chvíli hledali příčinu toho zvuku, dokud to nevzdali a zase neodešli. Uff.
Přibíháme zpět, Shade přikládá ucho ke největšímu kameni v díře a chvíli se nic neděje. Nevím, jestli to byly vteřiny nebo minuty, ale najednou na mě mávla a já jí napodobila a šla taktéž poslouchat kámen. Cukla jsem sebou, protože jsem ihned slyšela podivné mumlání, které se při pozorném poslouchání pomalu měnila v smyslplné slova. Za hradbami opravdu někdo mluví!!