Leader of dragons

13. Kapitola

    Ta křižovatka jako by k Chestru ani nepatřila, vůbec jsem to tam nepoznávala. Byla tam jedna hlavní silnice na kterou se napojovaly 3 vedlejší. Jenže všude byly prázdné auta. Kolona aut. Ale vedla jen na jednu stranu,  jen na jih. A po všech pruzích. Byla mezi tím i policejní auta, postavená napůl na chodnících. O kus dál jsem zahlédla i sanitku, postavenou proti ostatním autům. Co se to tady dělo?
Přepadla mě ještě větší beznaděj. ON mě právě může sledovat, nemám šanci ho najít. Vím, že odteď se už nebudu cítit bezpečně. Že nebudu přežívat jako dřív. Když mě bude chtít zabít, zabije mě.   
  Na chvíli jsem to vypustila z hlavy, protože mě zaujalo co se tady stalo.  Jako první jsem zamířila po směru kolony a směrem k sanitce, napadlo mě, že by tam mohly být nějaké léky a obvazy, což by se mohlo hodit, vzhledem k tomu že po zběsilém běhu se zase ozvaly moje záda. Cestou jsem se rozhlížela po okolí. Myslím že jsem hodně na západu, na téměř opačné straně města, takže je možné že jsem tu nebyla vůbec nebo jen párkrát. Chester je vcelku velké město, možná bych mohla zkusit najít nějakou mapu...
   Najednou sem se zastavila, něco mi tu nehrálo. Něco je špatně. Rozhlížela jsem se na všechny strany, nikde nikdo. Pak mi to došlo. Nikde nikdo! Stifi!! Rozeběhla jsem se zpět k ulici odkud jsem přišla. Jakto že tu není? Běžel za mnou, to jsem věděla! Muselo se něco stát!
Rychle jsem proběhla ulici ale hned tam jsem se zastavila. Jsem na náměstí kterým jsem předtím jen bezhlavě proběhla. Nemám tušení, udkud jsem mohla přiběhnout. Zatímco jsem koukala po nějakém zachytném bodě na který bych si vzpomněla, bezmyšlenkovitě jsem zabloudila rukou pod bundu na na záda. Zděšeně sem ruku stáhla a zjistila, že mi obvazem prosakuje krev. Zrovna když jsem si myslela, že už je to dobrý, že se rána hojí, a teď se nejspíš zase otevřela. Skvělý..
     Jedna ulice z náměstí se mi zdála povědomější než ostatní, tak jsem se tam vydala něčím mezi během a ruchlou chůzí, rychleji mi to záda nedovolovaly. Další rozcestí- vydala jsem se doprava. A pak další. Tudy jsem určitě nešla, za rohem byl park. Tudy to být nemohlo. Běžela jsem zpět. Zatočila jinam. A zase jsem jinde. Možná. Já nevím!
    Netuším jak dlouho chodím. Každou chvílí se dál zamotávám, jestli to jde teda víc. Nemám páru, kde jsem. Myslím jenom na Stifiho. Kde je. Může někde bloudit, být zraněný... Nepoznávám Chester. Ale jistě tu jsem, jen to tu neznám. Občas se mi zdá, že jsem ho zahlédla, třeba zaběhnout za dům nebo projít ulicí v dáli. Vždy na něj zavolám a radostně se tam snažím dokulhat... Ale nikdy tam není- začínám asi blouznit...
   
Musí být už večer, já nevím. Začíná se trochu šeřit. Sedím u vchodu nějakého zamčeného obchodu, a jelikož jsem nechala baťoh na kraji náměstí z kterého jsem vyběhla, padá na mě čím dál intenzivnější zima a mám hlad. Ani nevnímám, jak mi po tváři teče slza. Ani jsem si neuvědomovala, kolik pro mě Stifi znamená...