Leader of dragons

22. Kapitola

"Přiznáš se, nebo tě mám na místě zabít?" ozval se za mnou známý hlas. Nedokážu se hnout. Nedokážu přemýšlet. Co to má sakra znam- "Tak odpovíš?" zašeptala mi Shade do ucha a trochu na nůž přitlačila. Po krku mi začíná stékat proužek krve. Co to do ní vjelo? Zmateně se snažím cokoliv říct. O čem to sakra mluví? Co to má sakra znamenat? Proč Shade? "O-o čem to m-mluvíš?" můj hlas zněl opravdu divně. Nebo se mi to jen zdá? Hučí mi v uších. "Nezahrávej si se mnou. Moc dobře víš, o čem mluvím." rozklepaly se mi nohy. "Já n-nic neudělala!" začaly mě téct slzy. Kde je Stifi teď, když ho potřebuju?! "Hmm, ahá, ty o ničem nevíš.." pronesla sarkasticky. "A jak ses tady teda ocitla? Proč si nešla s ostatníma?" to kdybych tak věděla! Prostě jsem se vzbudila a nikde nikdo! Vtom mi to zapadlo do sebe. Proč jsem nešla s ostatníma? Museli odejit po půlnoci, protože do té doby jsem byla venku. Co se dělo pak? Několik desítek minut jsem se převalovala v posteli než jsem si vzala ty příliš silné prášky na spaní. Usnula jsem do minuty, a vždy jsem se vzbudila až když účinek pominul- nikdy jsem nezaznamenala, že mi řval u ucha budík. Jestliže tu noc všichni odešli, musel to být rachot, ale já neměla šanci to slyšet. No jasně! To je ono. Ty debilní prášky!! "Já jsem brala příliš silné prášky na-" - "jó jasně, díky práškům si neslyšela sirény! Jak typický jev!" pronesla zase sarkasticky, ale sevření trochu povolila. Vycítila jsem příležitost a naprosto nečekaně jsem se vyvlíkla z jejího sevření. Chňapla po mně, ale já uhnula a začala utíkat. Sice nechápu, o co jí jde, ale obavám se, že bych z toho nevyvázla živá. Adrenalin mi dodal sílu a rychlost a já se tryskem hnala na úprk. Shade za mnou asi běžela. Jo, určitě za mnou běžela! Tu jen tak nesetřesu!

Stále běžím. Píchá mě v bohu, plíce mám v jednom ohni, ale stále musím běžet. Jestli zastavím umřu. I když teď mám pocit, že umřu i tak. Vyčerpáním. Vtom slyším výstřel. Shade má střelnou zbraň? Čekám bolest, ale nepřichází. Asi mě minula. Další výstřel. Ten dopadl na stěnu, vedle které jsem běžela, a roztříštil sklo. Počkat- jak se to Shade pomedlo? To nemohla bejt ona- další výstřel. Tentokrát ho ale doprovázel bolestný výkřik. Ale ne můj. V běhu jsem se otočila- Shade sedí na zemi a krev je všude kolem ní. No doháje! Další výstřel. Ten dopadl přímo přede mě. Co teď?! Výstřely přicházejí zleva. Musím se někde schovat! Zabíhám za další roh, mimo dosah palby. Ale co Shade? Jasně, pokusila se mně podříznout a pak mě s nožem naháněla po městě, ale pořád je to ona! Jestli tam ještě chvíli zůstane, je po ní! Po celém městě rozeznívají sirény. Ale ne, už zase! Otáčím se na patě a běžím zpět za roh. Shade už stojí a běží směrem ke mně- všímám si, že má zakrvácenou hlavně pravou ruku. Asi to schytala tam. Díkybohu! Bála jsem se, že- vtom na poslední chvíli chvíli uhýbám před letícím nožem. Ona po mně hodila ten blbej nůž? No do háje! Já jí chtěla jen pomoct! A už utíkám zase zpět, za roh. Na poslední chvíli ještě ale zazní jeden výstřel a já se zapotácím. Postřelili i mě! Ani nevím kam, nevnímám žádnou bolest. Utikam dál za zvuku sirén. Za roh, přes park, kolem nějakého sídliště, do jedné šedé bytovky, do prvních otevřených dveří. Pak už svět zčerná a já upadám do uklidňujícího ticha.